úterý 22. listopadu 2016

Hry s příběhem - Volání divočiny

Rok vydání 2016
ilustrace Kryštof a Jonáš Ferencovi 
obálka Houda Ouns Maaroufi
nakladatelství MYTAGO

Je mnohotvárná. Obklopuje nás v podobě stále zeleného neprostupného hvozdu. Jejím jazykem promlouvá dryáda, temný druid i elfí lučištnice. V šedi velkoměsta se rozpíná v podobě zvolna se rozpadajících ruin starého lunaparku a její úponky můžeme nosit sami v sobě.

Co se stane s drakem, který zešílel? Chtěli byste žít v době, kdy legendy a mýty jsou pravdivé a dávná monstra skutečná? Nebo poznat poslední věčné, původní bohy, kteří se skrývají v zapomenuté pevnosti pod horou, i jejich hladovějící poddané – tu trochu lesku, za níž je bída, strach a zoufalství? Tajemné síly přírody, nástrahy divočiny a jejích divokých nespoutaných obyvatel ožívají v našich příbězích, které inspiraci čerpají z originálních, převážně českých, herních světů.

Poznejte Asterion, Tarii, Příběhy impéria, Unknow Armies a mnohé další!






V této sbírce mám povídku:

KELPIE - Je povídka uvádějící příběhy z nové řady "Pevnost na hraně", která vypráví o konci vil a skřítků, kteří jsou na hraně moderní doby již zapomínány a ničeni. Pozadím příběhu je svět Rakousko Uherské monarchie. A inspircí tragické příběhy Erbenovy Kytice



Ukázka

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.


Kapitola I. 
Ze zahnívající kalné vody močálu se tiše vynořila hlava Kelpieho. Na první pohled připomínala uhynulého koně. Kalně mrtvolné oči se zaleskly a nozdry opatrně nasály noční vzduch. Čelist se hladově pootevřela, byla plná ostrých zubů. A jeho oběť se blížila. Bloudila mezi poloshnilými kmeny stromů, brodila se bahnitým jezerem směrem k němu.
Kelpie byl dravec, hladový dravec, který miloval lidské maso. Ale tato oběť nebyla člověkem. Již se nestávalo, jako tomu bylo dříve, že by lidé zabloudili do zásvětí. To proto, že všechny ty divoké brány, ty desítky přírodních průchodů skrze jeskyně, řeky, vývraty, nory, otevírající se za noci do hmotného světa byli lidmi uzavřeny a zapečetěny. Lidé zbořili i brány vystavěné v jejich vlastních svatyních. Dokonce vymazali ze své rodové paměti i vzpomínky na jejich existenci. Kelpie byl jeden z posledních dávných, nesmrtelných tvorů magie, přírodních duchů divočiny.
Kalné oči překryté šedavou mázdrou pohlédly k nedalekému kmeni, na kterém seděla jedna z rusalek. V měsíčním světle si rozčesávala dlouhé kadeře, pozorujíce jeho lov. V jejím pravidelném pohybu byla cítit znuděnost až posměch. Pocítil touhu ji vyhnat, utnout její šeptavý smích, byla jednou z jeho poddaných, patřila mu. Ale i sebemenší zvuk mohl varovat jeho kořist.
„Pane,“ zavolal plivník, nevelký ošklivý mužíček brodící se kalnou vodou. Těžké závěsy mlhy, které se válely nad hladinou močálu, mu bránily dohlédnout dál, než mohl dosáhnout svou kostnatou paží. Měl strach a věděl proč. Po slumech a dírách šla šeptanda, že Kelpie se na zákaz regentky dryády dívá benevolentněji. Několik rarachů žijících v sousedství jej přesvědčovalo, že by to měl zkusit. A on jim věřil, proto tu bloudil v mlze bahnitým močálem. Tohle byla jeho šance si trochu pomoci z bídy, panující v celé pevnosti i ve městě. Ale to vše nemohlo nic změnit na tom, že vstupuje do loviště dravce. A i když tato síň neměla z určitého hlediska více jak tucet sáhů v průměru, z jiného pohledu mohla být nekonečná
Plivník se vyplašeně ohlédl. Musí si hlídat vlastní záda. Ale toho využil Kelpie, když se neslyšně vynořil před ním. Zubaté čelisti se rozevřely a zaútočily. S hlasitým cvaknutím se zakously do prostoru jen palec od vystrašené tváře mužíka.
Ten v panice couvl, ale hluboké bahno mu bránilo v pohybu. Ztratil rovnováhu a upadl. Nad jeho hlavou se uzavřela kalná voda močálu. Byl lapen.
„Čeho si žádáš ?“ optal se jej povýšeně skřehotavý hlas.
Iluze močálu se rozplynula, zůstal jen nevelký sál jedné z kamenných věží pevnosti. A Kelpie, se v podobě sivého koně usadil na hromadu kůží a kožešin svých obětí. Rusalka, postávající stranou, odložila hřeben a nabídla svému vládci podnos s příjemně navinulým masem, jehož nasládlá vůně se rozprostřela místností.
Vystrašený plivník podvědomě couvl o pár dalších kroků, než se mu podařilo natolik uklidnit, aby byl schopen slova.