čtvrtek 15. července 2010

Kejklíři léta

Vydalo nakladatelství ZonerPress 2010 
ilustrace Lucie Rusalka Netíková 
kniha vychází v edici ZonerFantazie 
z kroniky Zahrada mr. Leonarda

Tato pohádka ze současnosti, plná symbolů a kouzelných okamžiků, vznikla jako připomenutí, že svět okolo nás je dobrý. Tak často na to zapomínáme, že si jistě rádi najdete chvilku k odpočinku a oddechu nad laskavým příběhem. 

Město je místem mnoha světů, které se navzájem straní. Za světem všedních starostí se skrývá i svět dětských snů, město podvržených. Místo plné zanedbaných zahrad a úkolů, ve jménu kterých je potřeba riskovat vše, třeba zkusit ulovit ztracenou ulici. 
Poetická pohádka ze současnosti pro ty, co stále chtějí věřit snům. Příběh o místě s trochu jinými pravidly a hodnotami, než jsme zvyklí. Protože kouzla, hrdinové a šťastné konce neumírají s naším dospěním. Zůstávají s námi, čekají nás právě v takových zapomenutých zahradách. 

Skupina dětí, vystupujících pro pobavení jako kejklíři "Duhového cirkusu" se setkává s nešťastně zamilovaným básníkem Jonathanem. Aby získal svou milou, musí přijmout hru této podivné party na svět plný kouzel. 


Ukázka

„Tak s čím jiným jste mne přišli otravovat?“ otočil se s povzdechnutím Leonardo nazpět k obrovskému oknu, pod kterým měl prázdný stůl. Překvapený student si uvědomil, že na desce nic neleží. Jak mohl něco kreslit či psát? 
„Chceme vědět, jestli nevíte, kde získat Růži nesmrtelnosti?“ zopakovala Karolína. 
„Vy si nedáte pokoj s těmi nesmysly,“ zabručel stařec. „Na co potřebujete takovou zbytečnost?“ 
„Tady Jonathan se zamiloval do Marion. A baron mu ji za to slíbil,“ shrnula Karolína. Studentovi připadalo hloupé, že tu ta holka mluví o něm a jeho dívce, jako by tu nebyl. Nebo jako by se nejednalo o tak citlivou věc. V rozpacích přešlápl, ale mlčel. 
Stařec si sundal brýle a kabátem přeleštil jejich skla. 
„Nevypadá, že by pro ni tu hru zahrál do konce?!“ odpověděl stařec Karolíně pochybovačně. 
„Kejklíři mu věří,“ přimluvila se dívka. 
Mudrc si znovu podezíravým pohledem změřil studenta. 
„Pak poslouchej dobře, hochu,“ zvedl varovně ukazovák a nasadil si zpátky brýle. 
„Každé město má v sobě plno menších měst. Pro každý druh obyvatel jejich vlastní svět, přizpůsobený jejich vlastním pravidlům. Jako je tu město bohatých, střední vrstvy a nejchudších. Je tu město pro ty, co věří kouzlům, pro ty, kteří touží po krvi nebo rvačce, město pro věci skryté a zapomenuté, pro ty, co byli uvězněni a teď čekají, kdo jim otevře branku, a je tu i město patřící šíleným. I když to nevíš, právě se snažíš přejít z jednoho města do druhého. A když se ti to povede, nebude snadné se dostat zpět,“ přísně jej varoval Leonardo. 
„A můžu tak získat Marion?“ zeptal se nejistě student, který to celé nějak nechápal. 
„To je možné, ale ne jisté. Každopádně jiná cesta není. Pokud ji chceš získat, musíš být ve stejném městě. A to zatím nejsi!“ 
„Bydlí tady za vaši zahradou..,“ připomněl opatrně Jonathan, ale stařec jej přerušil. 
„Vím, kde bydlí i o koho jde! Ale to nic nemění na tom, co jsem říkal!“ 
„A kde by se dala nalézt Růže nesmrtelnosti?“ zeptala se Karolína.
„Vybrali jste si těžký úkol pro logikou svázanou mysl. Ten s vámi nevydrží hrát až do konce. Ale řeknu, co vím. Růže nesmrtelnosti je dávná rostlina, pochází z naší domoviny a tady se v podstatě nevyskytuje. Dalo by se říct, že ten úkol je nesplnitelný.“ 
Karolína mlčky čekala. Nechtěla přijmout takový konec. 
„Ale vždy existují cestičky, jak obejít pravidla,“ rozhovořil se znovu neochotně Leonardo. Sáhl do prázdna a zalistoval v imaginární knize. 
„Budete muset vstoupit do města Nočních dětí. Ty skrývají věštkyni a ta zná cesty, kterými se nechodí. Najděte rybí světýlko a boční ulicí projdete k jejich domu. Pokud je tohle rada, kterou jste chtěli slyšet, a cesta, kterou se chcete vydat, pak to není nemožné.“ 
Pokýval bělovlasou hlavou a položil neexistující knihu na prázdný stůl. 
Pamatuješ si to celé?“ otočil se ke studentovi, který na něj hleděl s pochopením pro rozmary starých lidí. 
„Jo,“ přikývl s nejistým pousmáním. 
„Já si to pamatuji,“ uklidnila mudrce Karolína. „Moc děkuji za pomoc a kdybyste něco potřeboval…?“ 
„Potřebuji,“ přikývl stařec a ukázal na vysokou skříň u dveří, „Vyprat pár kousků oblečení, což do večera stihnete. Alespoň nebudete povykovat na zahradě,“ přikývl a posadil se zpátky k prázdnému stolu. „A teď, pokud nemáte ještě nějakou otázku, rád bych se vrátil ke svým ozubeným kolům. Kouzlo ozubených kol tkví v jejich přesnosti, se kterou si předávají energii. Každé spotřebuje jen nejnutnější díl síly, aby zbytek bez sobectví předalo dalšímu. Bez pochybností a změn plní úkol, pro nějž byla stvořena, to je činí úspěšnými,“ pohlédl významně ke studentovi. „To dokáže jen město patřící orlojům a ozubeným kolům. Město kejklířů je opačné.

Žádné komentáře:

Okomentovat