Tento článek jsem napsal po dokončení textu k legendě Or-Lung. Šlo o typicky vracející se nekonečné dílo, které vypadalo nekonečně. A pak se po letech vrátilo s intenzitou, která mne hnala k dokončení v rámci několika týdnů.
Příběh je myšlenka, která se vám zjeví v mysli. Zpravidla to není začátek, ale některá jeho výraznější část, jako třeba finále, či zvrat. A vy, jako autor, se pak musíte po této nejisté stopě vydat. Nalézt jeho začátek. Nebo alespoň z charakteru stop a prostředí odhadnout, kde začíná.
Proto je tak těžké začít. Nalézt skutečný začátek. Chce to mnoho pokusů a vytrvalosti, než konečně naleznete počátek a můžete se po něm vydat.
Ale počátek, je stále jen počátek. Je to začátek cesty. Mnohdy dost vyčerpávající cesty.V základu jsou dvě varianty.
Příběh je propleten skrz mysl tak nevýrazně, že jej hledáte. Vyklouzává vám z pod prstů a ztrácí se. Zničeho nic zjistíte, že již několik odstavců je úplně mimo. Že jste se ztratili. A tak se vrátíte. Těch několik odstavců smažete, a zkusíte jít jinou stopou, kde tušíte linii. Ale i ta se vám ukáže chybná. Teprve na několikátý pokus se napojíte a pokračujete dál. Takové psaní je náročné na hledání a udržení příběhu v mysli. Linie je příliš tenká a křehká. A celý lov na příběh snadno skončí uprostřed, nedokončen.
Nedej bože, by vás při tom někdo vyrušoval světskými problémy či otázkami To pak musíte celou svou mysl upínat k tomu, aby jste linii udrželi a odpovídáte jen napůl a skoro nepřítomně.
Ale jsou i příběhy s linií silnou a výraznou. Spíše zahlcující. Taková stopa se neztrácí. V takovém příběhu se naopak ztrácí vše ostatní, co s příběhem nesouvisí. Narušuje vám to schopnost reagovat na normální život, všední starosti. Příběh vás pohlcuje. Zmítá s vámi krutě a nevybíravě vás ovládá a vede k tomu, aby jste jej zaznamenal. Ovládá vám mysl i emoce, vstupuje do každé myšlenky.
Samozřejmě že jej můžete násilně umlčet. Odtrhnout se. Prostě se odereagovat a věnovat se něčemu jinému. Ale se všemi následky, které z toho pramení. I silný příběh umí z ničeho nic vyvanout a zmizet, jako by šlo o pouhou iluzi či sen.
Každý příběh jako by měl jen určitý čas, který s vámi stráví. A když ten čas pomine, pak se jednoho rána probudíte a je pryč. Žádná linie, žádný příběh. S trochou zkušeností se občas podaří něco nalézt a pokračovat, ale už to není ono. Už je to jen stín té myšlenky, která tu byla před tím. Už to není stopování mýtického zvířete pralesním houštím, to je jen hledání otisků jakéhokoliv zvířátka pro pocit lovu. To není stopování, ale paběrkování příležitostných vět či odstavců.
Když je jednou příběh pryč, může trvat měsíce i roky, než se najednou z ničeho nic znovu vynoří. Než vám nečekaně, až zlomyslně,opět vstoupí do hlavy. Než na sebe upozorní, aby vzápětí zanechal jen tu tenkou stopu do neznáma.
Proto jsou příběhy, které se píšou horečnatě a rychle. Pohlceni jim obětujete několik dní a týdnů, aby jste na konci padli vyčerpáním až šílenstvím. Ale s pocitem, že je dokončeno, dopsáno. Že jste zvítězili a tu těkavou linii zapsali do slov.
A proto jsou i příběhy, které skládáte v trpělivé snaze využít svého talentu a zkušeností, při nekonečné snaze neztratit jej. Takové příběhy se píší dlouho. Unikají ( i na celé roky) a pak se vrací. Skládají se kousek po kousku jako skládačka. Dílek k dílku, část k části. Kousek a pak počkat. Dlouhé psaní je vyčerpávající jiným způsobem. Svou pomalou frustrací, se kterým vypadá celé dílo nekonečné a celá snaha marně.
Žádné komentáře:
Okomentovat