pondělí 24. února 2014

Krysí děti - Den 1. (B)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

(Pokračování 1 kapitoly...)

"RÁ-ŠEL"
Zde, mezi světy, na Hoře krkavců, před branami dávno zapomenutého chrámu Triád nebylo ticho. Vládl mu pomalý a pravidelný tikot hodin. Nesmyslně pomalý tikot obrovského mechanismu. 
"RÁ-ŠEL!"
Děvčátko ležící v rudém prachu se pohnulo a dávivě vykašlávalo. Její nahé tělo se chvělo křečí ve zvuku líného času. Pozoroval jsem její bolest i překvapení a cítil jsem radost. Radost ze zrození nového tvora, jehož jsem přivedl já. Radost, jak blízko jsem vysvobození.
Zrozena ve špíně prachu, svých slin, slz, potu a moči se chvěla vyčerpáním i chladem. 
"Jsi tu?" zašeptala bolestivě.
"JSEM, ALE NEMŮŽEŠ MNE VIDĚT!"
Hodinový stroj se s hlasitým zachrčením rozeběhl rychleji. Uchopil jsem šmátrající dlaň a zvedl děvče ze země. Rozechvělá vyčerpáním se sotva držela na nohou a v prvních slepých krocích klopýtala. Ale musela ujít ještě těch posledních pár metrů.
DAAMMM! Zaduněl poprvé mohutný zvon.
Překvapeně pozvedla hlavu a hledala těžký zvon, který odbíjel celou hodinu. Ale já ji táhl dovnitř. Brána se uvolnila. Jen pro tento krátký okamžik, kdy se odbíjí třetí hodina. 
DAAMMM! Druhý úder.
Stále se točila za zvukem. Ale jak by mohla nalézt zvuk, který tisíce věží tříští do všech stran. Možná že se jednou ozubená kola zastaví. Kdo ví, co bude pak? Ale zatím nikdo nemůže uniknout osudu. Ani zmatená Rášel, tím míň já.
"POJĎ DÁL RA-ŠEL," pobízel jsem ji zoufale.
Klopýtala. 
DAAMMM!! V třetím úderu se brána těsně za zády děvčátka uzavřela.
Teď už se nemohla vrátit. Ať už zemře jakkoliv, byl jsem to já, kdo ji odsoudil. 
"MĚJ SE DOBŘE," rozloučil jsem se.
"Ale," zavzlykala a naprázdno zatápala.
"NEZAPOMEŇ, ŠHAD POTŘEBUJE POMOC "
Ve svých dlaních svírala deku, zmateně a ve strachu se rozhlížela okolo sebe. Na tvářích se leskly slzy, když pustila svých pár věcí a dlaní si čistila břicho od bahna. Za zády pevná vrata a před sebou hlubinu chodeb chrámu Triád.
V posvátném tichu stála na chladných dlaždicích. Byla jak nepopsaný list, na nějž jsem se přichystal vepsat hřích i nekrolog.
-
Dřevěná podlaha dětského pokoje mne tehdy chladila na nahém těle. Nepohnul jsem se celé hodiny, jen jsem ležel a poslouchal její těžký dech. Nemohu říct, proč právě ona. Nevybral jsem si ji. Alespoň co sám vím. Zkusil jsem jen projít zpět do světa lidí.
A prošel.
Když se začalo rozednívat, musel jsem odejít. Ale vrátil jsem se zpět hned tu další noc. Pozoroval jsem panenku ležící nedaleko a sbíral odvahu promluvit.
Tehdy ještě nenesla její porcelánová tvář prasklinu. Tehdy mne nezajímala o nic víc než tisíce dalších věcí v jejím pokoji jež jsem ignoroval. Jen zbytečná věc v pokoji, kde to, po čem jsem toužil, leželo na posteli a ne nikde okolo. Živé dítě bylo tím, co mne přilákalo v šerý pokoj s vysokým oknem. Pod postel z dubových prken s masivními šrouby, do světa nevšímavých lidí.
"DĚV -  ČÁ - TKÓ ..."
První zvolání bylo slabé, sotva slyšitelný nářek mé dávno ztracené duše. 
"DĚVČÁTKO...... SLYŠÍŠ!'`
V okolním tichu se nic nepohnulo. Ale když jsem chtěl zavolat po třetí, ozval se její jemný hlas. Šeptala a v tom šepotu byl strach.
"Kdo je to?"
" NEBOJ SE, JSEM TVŮJ KAMARÁD. NOČNÍ PŘÍTEL ZE SVĚTA KOUZEL."
"A jak se jmenuješ?"
"NEMÁM JMÉNO, DÁVNO SE ZTRATILO."
"Ach. To je škoda. Já jsem Rášel."
"Rášel. RÁŠEL! ......... , RÁ-ŠEL."
-
Toho kluka jsem ani neznal, nějaký ubožák, usmrkanec co se ploužil chodbou chrámu Triád z posledních sil. Černé dlouhé vlasy zamotané v uzly rozčepýřeně trčely všemi směry. Plížil se chodbou jak servaný kocour z černou srstí od krve. Otupené drápy a zlámané kosti. Už prohrával. To jen v přivřených zorničkách snad ještě plál zbytek vzdoru.
Ta parodie šelmy by mne nezajímala, kdyby se pomalu neblížil k ještě stále rozhlížející se Rášel. Čekal jsem její smrt. Těšil se na její bolest. Bolest s níž bude slábnout její vzdor, a pak vše utichne.
Až zemře Rášel, konečně zemřu i já. To byla pomoc na níž jsem čekal v ztraceném chrámu Triád. Jediná pomoc o niž jsem ještě stál.  Smrt! Věčný koloběh zatracení a hříchů se pro mne uzavře. 
Kdysi jsem znal ty, co věřili na vysvobození. I po té hrůze a děsu co zde zažili, věřili, že vše má nějaký smysl a logiku. Že existuje cesta ven. Ale já nebyl bláznem, abych věřil ve vysvobození. Že tímto šílenstvím někdo může projít. Že je snad jen šance opustit chrám, kde se ztratila víra.
Kdysi jsem potkával ty, co tomu věřili, ale už jsem je nepotkával. Temnota je pohltila dávno přede mnou. Vybral jsem si naivní slabou Rášel, aby zemřela rychle. Děvčátko bude pohlceno zlem, co pulzuje v mém srdci, stejně jako všude okolo. 
Prožil jsem nekonečný čas v tmavých chodbách chrámu a viděl mnohé, abych nedoufal. Teprve po mnoha dnech marného toulání ve mne vzrostlo semínko touhy po smrti. Už jsem nechtěl nikoho znát, s nikým se potkávat. Už nebylo kam jít. Byl konec. A ta touha mne přivedla k nic nechápající Rášel.
A čas konce se blížil.
Přichází první rváč! Je slabý, ale zaútočí nečekaně, jak je tu zvykem. Děvčátko zvládne porazit.
Kluk, ta orvaná šelma se zastavil, když spatřil o něco starší dívku, seškrabující ze stehen bahno. Chvíli ji obezřetně pozoroval, ale pak poznal, že ještě nechápe, o co v chrámu jde. Naivně důvěřivá.
I děvče si jej všimlo.
"Kdo jsi?" zavolala a zvedla ze země deku z níž vypadlo zrcátko a řetízek.
"Kryse...," odpověděl kluk a zastavil se. Jeho hlas byl slabý. Tvářil se nenápadně, ale připravoval se k útoku.
"Já jsem Rášel. Hledám tvora jemuž říkají Šhad."
"Proč?" Překvapení jej vytrhlo z koncentrace. "Šhad se nedá nalézt"
"Proč?"
"Šhad není jméno, nejsou nic. Slyšel jsem to tak." 
"Já ho poznám. Jen mi řekni kde jej najdu."
Kryse pokrčilo rameny, slova jej až příliš namáhala. Přesto po chvíli zašeptal do ticha.
"Až najdeš místnost šepotů, tam se prý schází Šhad." Poslední slova zaslechla dívka jen proto, že se unaveně opřel o její ramena. Rášel jej pohladila po vlasech a nenaléhala už. Měla ještě mnoho otázek, ale na to byl chlapec příliš zesláblý.
-
Před pár minutami odbyla třetí hodina, jediný čas kdy se dá věžní mechanizmus do pohybu. Trojice byla znamením chrámu i jeho neměnným osudem.
V dlouhých chodbách lemovaných okny zářila skrz barevná skla trojcípá hvězda. V hlubinách se skrývala tří obětiště pro tři vládce. Nikdo neměl více než tři věci. Nepsaný zákon však kdo by si jej dovolil porušit.
Tři věci pro Rášel jsem pečlivě volil. Nejcennější její duši, tři předměty pro tento svět. Řetízek na krku a zrcátko kráse, pro níž se děvčátko tak rádo zdobilo. Barevnou pokrývku, již milovalo, bude její rubáš do rakve.
-
"Jak vypadáš?" Zeptala se jedné noci, asi týden po té, co jsem ji navštívil poprvé. "Jsi ošklivý ?"
"MYSLÍM RÁ-ŠEL, ŽE JSEM ZTRATIL I PODOBU."
"To nejde. Přece musíš nějak vypadat. Máš ruce, nohy, hlavu nebo nos? To přece musíš vědět!"
"NEVÍM! NEVIDÍM SE! CO TY?"
Rášel poodkryla deku jenž lehce sklouzla ke straně. Její stín zastřel část mého výhledu a zakryl mi tak ležící panenku.
"Bude mi devět let. Mám tmavě hnědé vlasy k ramenům. chtěla bych si je nechat narůst delší, ale táta je proti, víš. A oči skoro černé..."
"JSI HEZKÁ?"
Chvíli mlčela a pak zašeptala. "Myslím že jsem."
-
Nahé děvče dlouze pozorovalo spícího chlapce a pak si přehodila přes ramena modrobílou deku. Pomalu překryla i jeho, jako by se bála, že jej vyplaší.
"Včera jsem byl ještě doma. Dnes tomu nevěřím," zašeptal v polospánku.
Tiše jsem seděl opodál v temnotě a vnímal tlukot dívčina srdce. Znělo hlasitě, jak se starala o chlapce. Dost hlasitě aby bylo slyšet daleko v temných chodbách.
Možná ji už zaslechli Můry a teď neslyšným krokem běží sem.

(Konec 1. kapitoly - pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat