Krysí děti - Den 1. (C)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH DIVOŽENKY

Před pár dny tu byli sourozenci, snad dvojčata, kdo ví. Šli spolu každou chodbou, každou hodinou se provázeli. Na začátku měli cit. To, co chybí Krysím dětem!
Přesto se však hádali a rvali až do krve. Nesmiřitelní ani k vlastnímu rodu. Chrám Triád měl v sobě moc jenž zabíjel cit. Viděl jsem to!
Byl to také chlapec a děvče, i když o pár let starší. Děvče nosilo bílou noční košili, docela krátkou, jen nad kolena a dlouhé vlasy spletené do copů. Rezaté vlasy zářili jak jasná zář ohně. Často je česala, dlouhé kadeře jak vodopád plynuly dolů k podlaze, kde se v ohnivé záři tříštil proud mizející v temnotách. Z hlubin přicházeli tvorové, jenž hledali její krásu.
Byla to tichá dívka, hodná, jen bratr ji občas trápil.
Viděl jsem, když ji zbil do krve a skoro utopil v zatopené chodbě vztekem. Viděl jsem jak ji táhl za vlasy po schodech. Klopýtala dolů v záchvatu pláče, lezla po čtyřech tápajíce na kluzkém kameni a celou tu dobu prosila ve vzlycích bolesti. A vystrašený potkan z rozdrcenou nohou vyskočil metr do vzduchu pištíc vysokým hlasem. Pak dopadl na hranu kamene a sklouzl pod hladinu pulzující životem. V jediném okamžiku jej ostatní potkani zašlapali pod vodu, kde špatně plavající hlodavec naposled vdechl.
Prsty se chvěly v marné snaze uvolnit paže ze záhybů látky. Z plic unikal vzduch, ale hladina byla v nedostupnu.
Nikdo si ani nevšiml, když tělo ochablo a přestalo zápasit.
Lesk z očí zmizel když tělo pomalu klesalo ke dnu na poslední cestě zatracení. Ve špinavé temnotě se vznášelo lehkým pádem k chladné podlaze. Pěnící hladina zápasících těl se vzdálila v nedohlednu a jemné bahno jej přijalo ve svou náruč.

V šeru hleděli modré oči do stropu s nepřítomným výrazem. Odevzdaným a bez inteligence. Zbité tělo se zachvělo, když ji roztrhl košili a z nohou jí prýštila krev z hlubokých ran po dlouhých zubech.Vlhcí potkani šplhali po kolenou a břiše na břeh. Jako lavina se valili po bílých pažích volně ležících na schodech a kolem hlavy pryč.
Byla už dlouho sama obestřená chladem, když zdánlivě umírající dívka pohnula rukou. Uplynuli dlouhé minuty, než se jí podařilo otočit na břicho, ale otupení smyslů ji dalo sílu k dlouhému výstupu.
Žila. Z okolní temnoty se zrodil strach a já poznal, že ON, stojí za mými zády. Přicházel si pro ni, o tom jsem nepochyboval. Někdy si myslím, že to věděla také, když z posledních sil šplhala nahoru zanechávajíc na schodech krvavou stopu. Z rozvířené hladiny v JEHO krocích vyplulo mrtvé tělo potkana. Zesláblá dívka se vydala po stopách svého bratra a potkan znovu klesl v temnotu svého hrobu. Vše utichlo ve vlnkách narážejících do stěn a já zůstal sám.
Někdy se zamýšlím, jak je možné, že jsem nic neslyšel. Když zemře člověk, mělo být něco slyšet. Tomu jsem vždy věřil. Zůstalo jen něco krve bez stopy zápasu. Jen to, a pak zemdlelé děvče se zakrvácenou dýkou svého bratra v ruce. Dostihla jej a obětovala TÉ, co si přišla pro ni!
Kdo z vás pak ještě věří na vysvobození. Na milost v chrámu Triád.

DEN I. - FALEŠNÝ MESIÁŠ

Kolem mne plynul čas, nezadržitelně a přesně. Poslouchal jsem vzdálený tikot a počítal dlouhé vteřiny. K mé smrti jich bylo ještě příliš mnoho, ale přicházel nezadržitelně s chladnou jistotou. Neodvratný a jistý nad vše ostatní. A i když má duše byla temná, snad to způsobily nekonečné minuty čekání, že v hlubině svého srdce jsem rozeznal strach.
Prosil bych boha, kdybych jej už tisíckrát neproklel. Prosil bych i JEHO, co kráčel temnotou chodeb.
Soud ztichlých tváří, oči v temnotě šedých kápí. Jeden jako druhý, temní soudci. Oblečeni v rubáš hrubé látky, bez slitování. Ty jsem si vybral v chrámu Triád za žalobce i soudce mých činů. U nich jsem vyjevil své hříchy.
A chtěl rozsudek!
Má malá Rášel, nač čekat když můžeme jít smrti vstříc? Vysvobození není dál než pár chodeb od nás. Tak už pojd'.
"RÁ-ŠEL!"
Děvče pozvedlo hlavu svírajíc chlapce ve své náruči.
"RÁ-ŠEL! TAK UŽ POJĎ."
"Co Kryse?"
"POČKÁ."
Pomalu vstala a zabalila se do světlé deky. Malý kluk se schoulil do klubíčka a slabě zavzlykal, ale neprobudil se. Rášel jej chvíli tiše pozorovala, pak jej pohladila po vlasech. Sebrala vedle něj své malé zrcátko, co ji vypadlo z deky, a naposled poslala letmý polibek.
"Pojďme", zašeptala tiše a se šťastným úsměvem se vydala chodbou.

-

Děvče se rozesmálo upřímným smíchem a ze mne spadlo napětí, jež vždy provázelo počátek našeho setkání. Líbilo se mi, jak se směje. Upřímně a radostně zvonivým smíchem jenž se rozléhal po šerém dětském pokoji.

"LÍBÍ SE MI TVŮJ SMÍCH, RÁŠEL."

"Proč?"

"V CHRÁMU TRIÁD SMÍCH NEZNÍ" 

"A proč?" v jejím hlase zvítězila zvědavost.

"VŠICHNI ZAPOMNĚLI JAK SE TO DĚLÁ!"

- 

Byl to masivní zdobený kříž!

"Následujte mne! Vždyť krev není voda!"

Ve stínu oblouku, víc skryt než na očích. Byl pevně ukotven.

"Já prošel cestou, jež by mnohé z vás zabila. To pro vás jsem vykonal tu dlouhou pouť!"

Na tom kříži byla upevněna postava.

"Většina z vás by nedošla konce té cesty."

Přibita hřeby nehybná silueta.

"Však jsme bratři a sestry, děti jedné krve."

Nahý muž s korunou z trní a prosbou v očích.

"Pojďte se mnou mé ovečky, jsem pastýř co od vám zažene žal." 

JEŠUA, boží syn.

"Amen pravím, ta cesta je cestou pravdy. Je zlá, ale proč by jste měli bloudit, když můžeme jít společně. Proč by jste měli hladovět, vždyť já vím jak nasytit. Proč mít strach, vždyť jsme děti jednoho otce......"

Kluk v krátkých džínách a rudou čelenkou v rozčepýřených vlasech stál na oltáři a promlouval k davu. Když spatřil dívku která nerozhodně stála v malých dvířkách, usmál se a pozvedl k ní prázdné dlaně.

"Sestro, pojď mezi nás. Toto jsou tví sourozenci."

Překvapená Rášel stála užasle mezi posledními dětmi a hleděla k vzdálenému oltáři.

V místnosti bylo okolo dvaceti chlapců a dívek různého věku posedávající tiše na dřevěných lavicích.

Teď hleděli na Rášel, tváře špinavé a šeré ve stínu zapomenutého chrámu. Ležela na nich dlouhá únava a čas, přesto dívka zahlédla i šťastné úsměvy nepřítomných očích.

Chlapec v čele seskočil a přišel až k víc jak o hlavu menší dívce. 

"Pojď sestro. Pojď se mnou a nepoznáš bolesti temného chrámu." 

Držel ji za ruce a vedl mezi lavicemi až k oltáři.

"My neznáme nenávist", vyšvihl se zpátky nahoru. "Neznáme lži ani zradu má sestro." Uchopil Rášel za dlaně a vytáhl ji k sobě nahoru. Deka sklouzla k zemi, jen zrcátko se zvonivě roztančilo po kamenné podlaze.

"Ovečky, mí milovaní sourozenci. Pohleďte, toto je naše sestra."

S rukama nad hlavou stála na špičkách před hlubinou lavic dávné svatyně.

Vzdálené postavy se zvedly a přecházeli ze stínu k oltáři. Bosé nohy šustili po podlaze v pomalých krocích, byla v tom určitá apatie, v každém jejich pohybu. Bez jediného slova se shromáždili u dívčiných nohou. V lesku jejich očí se odrážela skládaná okna za oltářem skrz něž dopadalo do místnosti první jitřní světlo. Barvilo jejich tváře směsicí barev, zvědavý pohled i špinavé nosy a skráně.

Rášel sklopila oči před upřeným pohledem znavených tváří a spatřila malého kluka přímo před sebou. V modrých očích měl smutek, hluboký smutek, tak vzdálený od dětského pláče, jak jen mohlo malé dítě chápat. Rášel uhnula před jeho pohledem, ale v mysli jeho oči zůstávali jako varování. Jen nevěděla před čím.

"Mí bratři a sestry", zazněl zvučný hlas mladého mesiáše nad davem špinavých tváří. "Svaté přijímání."

A oni pozvedli do vzduchu číši. 

"Toto víno je jeho krví."

Obrovský pohár se chladně zaleskl. Nádoba zastavila před Rášel svíraná množstvím rukou.

"Jsi naše sestra, pij první."

Dívka se ohlédla okolo, po očích lesknoucích se čekáním a uchopila zašlý kovový pohár. Byl těžký a plný až ke kraji. ale pořád jej drželo několik dalších dlaní.

Ty jej pozvedli k jejím ústům, zatím co desítka dalších rukou ulehla na její tělo. Živý šat splývající k zemi v nahých tělech se chvěl nedočkavostí a štěstím.

Hořký nápoj zaplavil Rášel ústa i tvář a stékal po bílé kůži. Snažila se polykat nápor kapaliny valící se po bradě a nevnímat těžkou kořeněnou chuť vína, co pokrylo její tělo a v dešti se snášelo k zemi.

Mladík j i uchopil pod rukama a zvedl do výše nad živý koberec plazící se u paty oltáře. Ze změti těl se ozývalo tiché ševelení s nímž bloudil kovový pohár posouván po zemi. 

"Nikdo nesváže děti Bílého květu. Pro nás není zdí ani nepřátel."

Rášel vyzvednutá v prostoru uvolnila tělo. Pevné sevření ji přestávalo svírat. Její váha zmizela. Pak si vzpomněla na blankyt svých křídel a ta se rozprostřela ze zad do šíře třpytivého závoje. Na nich vzlétla do výše mezi nádherné prastaré malby dávných mistrů na klenutém stropě. Křišťálové lustry se leskly hluboko pod jejíma nohama a sloupoví se otevřelo temné obloze poseté hvězdami.

Přistoupil jsem blíž a ona mi podala ruku. Stál jsem ve stínu a hleděl ji do očí. Usmívala se, přesto jsem v hloubce rozpoznal uvězněný pláč.

"BÍLÝ KVĚT JE PROKLETÍ CHRÁMU TRIÁD ......"

"Jsi kluk", zavýskla a ztratila při tom rovnováhu. Ještě pokrčila rameny než zapadla mezi ostatní špinavé děti. Zmizela mi z očí ve změti smějících se těl, sevřená v obětí svých bratrů a sester. Chlapec v džínách ležel uprostřed na oltáři a usínal. Obklopen smíchem a vzdechy rozkoše byl sám. Pozoroval jsem jej, pomalu a dlouze hleděl na jeho klidný spánek. A pak jsem chodil dokola spících těl, pomalu, neslyšně a bez cíle.

Čekal jsem až přijdou ty, jež zavolali svým zvláštním rituálem.

(Pokračování zde)