pondělí 17. března 2014

Krysí děti - Den 3 (F)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!



CHLAPEC SE ZLOMENOU NOHOU

Viděl jsem kdysi chlapce se zlomenou nohou. Spadl a s těžkým otřesem mozku ztratil hodně krve, když jej našli ONI. Chlapec byl víc mrtvý, než živý, přesto nemohl neuposlechnout jejich volání. To, co se ze země zvedlo, nemělo jenom sílu člověka. V jeho stopách zůstávala krev a ostrá kost otevřené zlomeniny mu drásalo maso v každém kroku.
Nešel jsem za ním až úplně dolů. Když přestal krvácet, naposled jsem pohlédl do těch prázdných očí a pak utekl pryč. Pryč z hlubin, kde jsou prokleté svatyně.
Chtěl jsem zjistit, zda mu ještě bije srdce, ale jak jsem se dotkl chladné dlaně, nesvedl jsem to. Možná chybělo jen pár chvil a mohl dokázat umřít. Zanechán osudu a šedým potkanům.
Bylo mi ho vlastně líto.
Ač našel v sobě sílu zabít se........
Pamatuji si jeho odhodlání, když lezl nahoru hledaje tenké spáry a úchyty v touze ukončit svůj život. Vymanit se z vlivu tohoto pekla. Lezl s jistotou člověka jenž ví, že není nikoho, kdo by se mu postavil do cesty.
Tolik věřil, že se vysvobodí z té hrůzy.
Pak seděl nahoře a pod jeho chodidly se otevírala temná hlubina. Měl v očích slzy. Ale usmíval se když šeptal tichou prosbu nikomu.
Ruce se mu třásli, oči křečovitě zavřel.
"Odpusťte mi ..... prosím."
Ale chrám triád neodpouštěl!
Svůj pád přežil. A ONI jej zavolali!



KRYSÍ DĚVCE (Trist)
Nemyté děvče ušmudláno, 
Močí je cítit, na kůži krev. 
Nakrátko vlasy, oškubáno
A v mastném lesku, za uchem květ.

Těžko se odváží sestoupit k vodě, 
Narovnat záda, umýt si klín.
Můra kol chodí a hledá dítě! 
Že rozdává smrt, to dávno vím.

A tak se plížím ztemnělou chodbou, 
S krysami jídám, s krysami spím. 
Zatím co žiji v smetišti hnusu,
O cestě zpátky každou noc sním.


DEN III. - TRIST

Pohlcen temnotou jsem naslepo tápal podél vlhkých stěn. Neslyšel jsem nikoho, žádný dech či kroky. Ale věděl jsem, že se stalo něco podivného.
Ještě jsem žil. To bylo jedinou věcí již jsem vnímal a přesto nepochopil.
Nikdo z krysích dětí nemůže zapomenout úplně, i kdyby to bylo tak dávno jako u mne, čas nic neznamenal.
V nejhlubším stínu jsem nalezl úzkou šachtu u země jejíž ocelová mřížka dávno podlehla rzi. Lehce se svažovala dolů, naplněna vlhkým zápachem potkanů a hniloby, dostatečně velká pro krysí děti.
Brzy jsem rozeznal dvě nahá těla ve stínu temnoty. Rášel, ležící na rozhozené dece na boku, z nosu i hlavy proudící krev do šedivého šlemu na zemi ji barvila bílý obličej v rudou masku oltářní oběti.
I druhou dívku za ní, s divokým vzhledem nezkrotnosti a strachu. Skrývala v sobě divokou primitivní sílu počátku lidství. Tváře a těla natřená okrem, divoký tanec u ohňů a silný pach lesní hlíny a potu.
V tichosti se krčila obklopena hlodavci, kůže nepravidelně pokrytá špínou a šlemem z podlahy nesla stopy modřin i odřenin.
Tenké paže zkřížené před tělem, jež v šoku zakrývali hrubé křivky drobných ňader chvějících se v roztřeseném dechu. I kolena bortících se do šedavé podlahy, mezi nimiž vyhlédl jeden
z potkanů.
Ostatní chlemtali mlaskavě tuhnoucí louži krve, jež se začínala srážet.
Světlovlasá dívka odehnala potkany a potichu, se strachem v modrých očích se naklonila nad obličej Rášel. Chvíli tak nehybně čekala a pak špinavou dlaní uchopila křížek s prstýnkem. Nebylo zde moc světla. ale přesto to nebyla úplná temnota v níž by všechno zaniklo.
Dívka si šperk prohlédla. přidržujíce ho před očima a pak jej pustila zpět. Modré oči hleděli nepřítomně do dáli, když usedla vedle nehybného těla a prsty se špínou za nehty smotala podvědomě neúplný kroužek plavého prstýnku z krátkých chloupků ohanbí.
Odkud si vytáhla druhou rukou kus tužky a pořád nepřítomna z ní odkousala několik třísek ukrývajících tenkou tuhu.
A pak začala psát.
Pomalu zvýrazňujíc každé písmeno, oči jen pár centimetrů nad kolenem jež neslo bílý útržek látky. Hrubý pergamen z noční košile již dříve nosila, dárek od někoho, kdo ji měl rád.
Tam někde zpátky.
Bledý bílý květ jenž měla za uchem měl stonek vpletený do krátkých vlasů. Jednoduchý květ zářil temnotou a jeho slabá kořeněná vůně se mísila s okolním těžkým vzduchem. V temnotě stísněného prostoru rozkvetl v nádherný květ jenž nemohla narušit zrnka písku a bahna co ulpěla v okvětí. Zdobící dívku mu zůstalo dost divokosti, jako by tam vyrostl a rozkvetl bez dotyku dívčiných dlaní.
Když dívka popotáhla a dlaní si otřela odřený nos, náhle probuzená Rášel, nenavyklá na temnotu okolo vykřikla odporem pod jemným dotykem drápků malých hlodavců.
Píšící dívka se lekla a odskočila do temného průchodu větrací šachty vedoucí kamsi hlouběji do chrámu. Teprve tam si uvědomila, co se stalo a přikrčena zůstala vteřinu stát.
Rášel tápající okolo odhazovala šedá těla a nepřestala křičet. dokud ji špinavé dlaně nezakryla ústa.
"Pššššt! Neboj se, neboj. Jen drž hubu a nevolej ji!"
Hrubý hlas dívky zněl šeptavě v nízkém prostoru malé místnosti a přesvědčil vyděšené děvče jež zarylo dlaně do vlhké deky. Vymaníce se ze sevření vyděšeně zašeptala.
"Koho?"
Dívka se dlouze rozhlédla po stínech okolo, bílý květ střídavě zazářil místností, a pak kňučivě polkla. Okolo bylo ticho, nezodpovězená otázka visela ve vzduchu. Znovu pohlédla k chodbě ven a pomalu se nakloníla k děvčeti.
"Můry," zašeptala slabě nespouštějíc pohled z úzké šachty, "mají hlad!" 
"A co ty m..?"
"Pšššt!" přerušilo ji děvče a zašeptalo. "Živý se duší!" Pak jako by pookřálo, promluvila znatelně hlasitěji. "Ty tu nejsi dlouho, že to neznáš."
"Třetí den."
"Mnozí zemřeli dříve,děvčátko."
"Jmenuji se Rášel."
"Pěkné jméno, mne říkali Trist," usmála se dívka a dlaní si rozcuchala krátké vlasy.
"A teď?", zvědavě se optala Rášel. Trist posmutněla a objala rukama pokrčená kolena. "Teď? Teď jsem jen krysím dítětem. Sním o domově a skrývám se v úzkých chodbách," zahleděli se její modré oči kamsi do dáli, do ztraceného času.
"Kdo jsou to krysí děti?" zeptala se znovu Rášel a Tristiny vzpomínky se rozpadly v jejím znaveném hlase.
"Krysí děti," řekla a otřela si prsty slepené mastnotou o odřené stehno. Přitom smutně vdechla vlhký hnilobný vzduch. "Víš, každý z nás někdy někým byl." Na krátký okamžik jako by zahlédla sama sebe ležet na prastaré dece v zářivém obdélníku slunečních paprsků. "Ale pak kousek po kousku to všechno zmizí. Víš, chcípne něco uvnitř tebe, jen proto že nechceš zhebnout sama. Ani to nepoznáš a začneš platit svou duší za každý den.
Krysa nemá přátele Rášel a nepomůže. Krysí děti jsou zlé a kruté!"
"Ale ty jsi mi pomohla."
,.Ano..." usmála se lehce Trist a urovnala bledý květ za uchem. "Jsme tu jen krátce děvčátko. Ty i já........
Když uléhám ve stínu této místnosti a kolem se rozprostírá ticho a chlad noci, chvěji se strachem. Mám strach, že za pár dní budu stejná.
Nedávno jsem tři krysí děti potkala, ale ani jedno tu nebylo déle než deset dní. V osamění přemýšlím, kolik toho mohu prodat já?"
Trist se otočila ke stěně a otřela si hřbetem dlaně tvář. "Bojím se o svou duši."
"Ty se nemáš proč bát", smutně zašeptala unavená Rášel, ale Trist jen odmítavě zakývala hlavou.
"Vidíš ten bílý květ, je krásný na pohled a přesto zabíjí. Pomalu a nádherně bere vzpomínky na vše zlé a těžké. Pomalu a nádherně krátí dech."
Lehká vůně připomněla děvčeti zmatený tanec a zpěv nahých dětí. Jako by byli jen kousek dál v chodbě.
"Všichni máme v sobě jed Rášel. A ten sílí každým dnem", zašeptala nepřítomně Trist.
"Ve světě máte soužení, ale vzchopte se. Já jsem přemohl svět..... To řekl Ježíš."
"Nevěřím v boha."
Děvče se usmálo, "nevadí, řekl tím jen že vždy je cesta!"
"Možná", připustila unaveně Trist a schoulila se k chladné stěně. "Ale já o ní nevím."
"Kdo by to mohl vědět?"
"Nevím", pokrčila rameny a krátce zívla.
Rášel se schoulila vedle a přitulila se blíž. Dívka vyzařovala teplo jež ji dodávalo alespoň trochu klidu.
Ale myšlenky přesto brzy zabloudily k chladné chodbě a tmě okolo. Naslouchala tichu a z něj se nic neozývalo. Přesto cítila, věřila tomu, že tam je. Že čeká na ni.
"Cejchovač!" Smutně vydechla Trist.
"Co?" zmateně zašeptala Rášel snažíc se potlačit strach.
"Jedno z krysích dětí my odseklo, ať se zeptám Cejchovače, ten prý ví všechno. Ale kde ho nalezneš, to nevím."
"A jak se dostanu hlouběji do chrámu?"
"To ano. Jestli chceš, zavedu tě k řece smutku.... Odpočiň si."
"Cejchovač", zašeptala slabě spící dívka.

(Konec kapitoly - Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat