pondělí 17. března 2014

Krysí děti - Den 3. (G)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!


PŘÍBĚH TRIST

Za městem stávala stálá železniční budova v níž si hrály všechny místní děti. I když byla radši sama a někdy se záměrně stranila ostatních, chodila tam ráda. Uvnitř cítila klid a bezpečí jež ji tolik chyběl doma.
Zalézala až nahoru k podkroví, pod špinavé střešní okno jenž ozařovalo dlouhý obdélník na zaprášených prknech. Ocelové části okna byla zrezivělá a tak se nedalo otevřít. Trist alespoň občas otřela sklo zevnitř, musela vždy vytlačit dřevěnou bednu od stěny, aby dosáhla i na horní okraj. A vnější část skla přenechala starostlivé péči deště, jenž na něm zanechával stopy kapek po proudících stružkách vody.
Deku již rozkládala na zem schovávala pod skříní a nikdo jiný o ni nevěděl. Alespoň tomu věřila.
Tak tiše proklouzla mezi běhajícími chlapci a po vrzajících schodech rychle vyběhla na půdu. Krátce se přesvědčila, jestli ji někdo nepronásleduje a pak zavřela za sebou dveře.
Budova byla obrovská a Trist se musela protáhnout mezi starým nábytkem a trámy až na druhý konec. Tam položila modrou tužku se zápisníkem a přikrčena u skříně nahmátla starou deku.
Kdysi ji našla o patro níž, vyprala ji v potoce a nechala uschnout doma za kůlnou, kam nikdo nechodil. Už tehdy nebyla v nejlepším stavu, ale za rok co ji zde používala, utrpěla další vážné šrámy. ,
To Trist nevadilo. Věděla jak ji přeložit, aby se překryly roztřesené otvory, než ji položila na stará prkna v sluncem ozářený obdélník světla.
Tady ji povětšinou nikdo nerušil a tak mohla v klidu psát své tajné básně. Vypovídala se tak ze svého smutku a trápení s rodiči, tiskacím písmem plnila drobné stránky zápisníku v němž zakládala i tři čtyřlístky, nalezené na Herstonově poli jetele, trochu nepříjemného sedláka, jenž se neustále na všechny mračil.
Ostatní děti z vesnice se jej báli a obcházeli jeho chátrající stavení rychlým krokem, ale Trist ne! Byl to její vzdálený příbuzný a i když ji doma zakazovali se jen přiblížit k jeho domu, občas tam tajně zašla. Někdy ji vyhnal, někdy ne. Pozval ji dál a uvařil šípkový čaj.
Ne ten koupený, ale opravdový šípkový čaj, jež sám sbíral a sušil. A pak seděli dlouho do večera na verandě. Trist ve starém houpacím křesle ze štípaného bambusu, pozorovali západ slunce nad vesnicí a prodlužující se stíny v sadu.
Pan Herston upíjel srkavě čaj a vyprávěl prastaré příběhy o kouzelných tvorech, vílách a skřítcích.
Ty vzácné okamžiky byla šťastná.
Opalovala se nahoře, v obdélníku slunečního světla úplně nahá když se tam objevil ten malý kluk.
Usnula, proto jej neslyšela přicházet. Stál tam hrdě v krátkých kalhotách a ušmudlané košili, když ospale zvedla hlavu. Najednou nevěděla co dělat, rychle pokrčila nohy a rukama si zakryla drobná ňadra. I když tu mohl stát již několik minut. Pak ohrnula naštvaně nos.
"Vypadni prcku, tady je to moje!"
Krátce na ni znovu pohlédl, ale dříve než stihla znovu něco říct, rozeběhl se pryč. "Pojd'te sem! Trist je tu naháá!"
Vzápětí se na schodech rozeznělo množství kroků. Sotva se stihla zabalit do děravé deky a hodit notes do stínu trámoví.
Malý harant běžel mezi prvníma a Trist už tehdy věděla, že ji neuteče.
Opřena o skříň zamračeně pozorovala pětici děcek před sebou. Dvě holky co chodili o třídu výš znala jen zběžně, prcka a jednoho z kluků víc. Jen ten třetí jí byl cizí. Musel to být někdo z letňáků co přijel sem na prázdniny. Vlastně se ji i docela líbil, potkat jej trochu jinde a za jiných okolností.
"Co sem lezete. Nechte mne být!" zavrčela na ně a pevněji se opřela o starou skříň. Viděla jak obě dívky sbírají její oblečení a bylo ji do pláče. Ale mlčela. i když hlavně proto, aby to nepoznali.
"Co nám dáš, když ti to vrátíme?" Zeptala se děvčata postávající za chlapcem z její třídy. Byl to známý rváč, co ji věčně tahal ve škole za copy, tím víc Trist mrzelo, že se nechala takhle hloupě nachytat.
"Co chcete?" Zeptala se Trist silným hlasem v němž potlačovala začínající pláč. Odhadovala. jestli by stihla proklouznout kolem nich a utéct. Ale při představě, že by doběhla domů nahá na to hned zapomněla. Táta by ji seřezal rákoskou do krve. Zbil by ji určitě hůř než obvykle.
"Začneme výměnou, kolik věcí chceš za tu deku?" Sebejistý hlas spolužáka ji štval. Nevěřila mu ani slovo z toho co řekl, ale byla to šance.
"Všechny!"
"Ne", odmítavě zakýval rezatou kšticí.
"Tak pět!"
"Čtyři!" a natáhl k ní ruku s bílým tričkem s krátkým rukávem.
"Dobře", kývla a natáhla dlaň k bílé látce. Než ji však mohla uchopit chlapec ucukl.
"Boty a fusekle", kopl jmenované k ní. "Čtyři věci."
"To není fér", zavzlykala chabě Trist, ale polknutím se trochu ovládla. Jen nebrečet. Takovou radost jim přece neudělá. Několikrát se nadechla, "dobře". Pustila deku a podala mu ji. "Sežer si ji!"
Kluk se usmál a pomalu ji přejel pohledem. ,,A co ještě máš?"
"At' ti nevypadnou oči blbečku. Nic už nemám." Její pláč zmizel kamsi daleko a vystřídal jej vztek a apatie.
"Copy", poradila mu jedna holka a on přikývl.
"To teda ne!"
"Dvě věci, za dva copy. To je férová nabídka Trist. Fotr tě seřeže míň za vlasy, než když přijdeš takhle."
Kývla a on vytáhl z kapsy nůž. Během chvíle přišla o své vlasy skoro až k pasu. Jako by hrdost odešla s nimi, přemohl ji znovu smutek. Setřela si slzy z tváře a ignorovala jejich výsměch. Výprask ji už nemine a tak chtěla mít vše za sebou.
Oblékla na sebe tričko, příliš krátké než aby mohla jít v něm a slaměný klobouk položila k botám.
"Co chceš za zbytek?" Otřela si z tváře slzy.
"Zítra. o velké přestávce uděláš na klučičím záchodku striptýz."
"Děláš si srandu."
"Bereš, nebo ne", pokrčil rameny s rukama v bok.
Trist zvedla věci ze země své věci a vytrhla mu z ruky sukni s kalhotkami. 
"Jsi uchyl."
"Zítra, nebo ti rozbiji hubu že tě fotr tak ještě nedobil!"
Od otce dostala dvakrát. Poprvé za vlasy. Místní holič ji je srovnal tak, že to vypadalo docela dobře. A podruhé, když se provalilo její soukromé vystoupení na záchodcích. Nemohla se posadit a týden nechodila do školy. Ležela s obklady na zadku doma a poslouchala hádky rodičů.
Nejhorší však byli pomluvy a řeči, které o ni začali kolovat. Říkali ji štětko a žádná s holek s ní nemluvila. Malá děcka se ji vysmívala a kluci si na ni ukazovali. Slyšela, jak někteří z nich vypravují o tom, jak se svlékala a neustále ji trápili posměšky, že má malá prsa a rezatý klín. Když se bránila, že to není pravda, tím víc se jí smáli. Probrečela doma celá odpoledne a přála si zemřít. Zamykala se v pokoji a skoro nic nejedla. Když onemocněla, nikdo se ani nedivil, ale bledá Trist jen mlčela. Mlčela po celé dny a noci probrečela.
A pak ji odvedl hlas. Vše se stalo jen snem. Snem, v který marně doufala.


DEN III.- ŘEKA SMUTKU

Rášel si třela ztuhlé paže sedíce zády k Trist která připravovala jídlo. Děvče nechtělo vidět nic z kruté
přípravy obživy, na níž si dívka již zvykla . Rozhodlo se tak ve chvíli, kdy ji ze snu probudilo zoufalé zakňučení hlodavce, co neunikl obratné dlani.
Třela si špinavé paže dlaněmi a mlčela. Odpor byl umlčen svíravým hladem dvou dnů bez jídla, ale rostla v ní hrůza z vědomí, že by měla zabít sama. Věděla, že Trist s ní nepůjde do hlubin chrámu tak přemýšlela nad tím, jestli se svede o sebe postarat.
"Najez se, čeká tě dlouhá cesta", otočila se Trist a podala ji nezřetelnou směs v šedivé srsti slepenou krví. ,.Nevypadá to nejlíp, ale nasytí."
Děvče kývlo a znovu pohlédla na torzo těla ve své dlani.
,,Pane, jsme tvé děti", zašeptala tiše Trist s pohledem sklopeným k zemi. "Odpust' nám naše hříchy a vyveď nás z pokušení. Amen."
Pohlédl jsem na Trist, zdánlivě zranitelná dívka měla v sobě sílu postavit se osudu. Byla v tom zvláštní hrdost, v každém pohybu i slovu, jenž nemohla pocházet odsud. Než přišla sem, potkalo ji něco zlého. A ať už to bylo cokoli, jen díky tomu byla ještě naživu.
Jak bílý květ jenž prorůstal těžkým kamením zdí, živořil přitisknut k vlhkým stěnám a přesto jeho nádherné květy rozkládaly hrdě bledá okvětí slabému světlu.
Trist neměla divokost Kysích dětí, ani jejich zlobu. Veškerá krutost chrámu Triád ji míjela,ona sama žila v jiném světě, světě své fantazie.
"Je čas jít Rášel."
Bledé děvče kývlo a otřelo krev z lesklého střepu zrcátka. "Děkuji ti Trist. Za všechno."
"Jsi hodné děvče Rášel, nemáš mi zač děkovat."
"Až naleznu cestu, vrátím se"
"Nevracej", zašeptala dívka a v jejím hlase byl strach. Otočená zády k Rášel se protáhla do užší chodby. Ta byla dostatečně vysoká pro vzpřímenou chůzi, ale jen pár dlaní široká. "Pojď, ať se vrátím za světla."
-
Uprostřed února se stmívalo časně a tak jsem ležel ve stínu pod postelí a čekal. Přišla později než obvykle. U dveří se rozloučila s chůvou a zavřela za ní dveře.
Měl jsem strach, že rozsvítí světlo. Jasná zář elektrických žárovek mne pálila v očích i když jsem je překryl dlaněmi. Když mi to udělala poprvé, myslel jsem že nadobro oslepnu. Mnoho dní jsem se pak nechtěl vrátit, ale její pláč mne přesvědčil.
Stála u dveří a tiše oddechovala. Stála tam tak asi minutu, než přešla k židli u postele.
"Jsi tu?"
".....ANO...."
Pomalu se svlékala a oblečení pečlivě skládala do skříně. Přestala mne brát jako někoho cizího. Stal jsem se součástí jejího pokoje a můj pohled ji přestal vadit.
"Je chrám Triád veliký?"
"JE VĚTŠÍ NEŽ KTERÝKOLIV CHRÁM NA ZEMI. TMAVÉ MĚSTO SAMO PRO SEBE."
,,Jak je veliký?"
"MÍLE CHODEB A MNOHO PATER NAD SEBOU. NEKONEČNÉ BLUDIŠTĚ PRŮCHODŮ A KANÁLŮ......... A VŠUDE LEŽÍ TICHO."
"Kdo to mohl postavil?"
.,NIKDO!" Zašeptal jsem k nahé dívce oblékající košili a odešel.
-
Tajné stezky krysích dětí jsou úzké a zanedbané. Klikatí se zdmi aby vyústili ve stínu jiné chodby stejného chrámu a jen oni sami ví. kde čekají na té cestě temné strže a průrvy.
Šel jsem za Rášel po straně, stejně jak ony dvě, a každou chvíli víc věřil jistotě, s níž nás vedla Trist.
Když se po hodině zastavila, bylo jen pár kroků před ní ústí ven, podobné těm mnoha z nichž jsme vylézali do místností. abychom vystoupili hned do jiné.
Trist mluvila tlumeně, aby její hlas nebyl slyšet ven.
"Dál už musíš sama. Vpravo to nezkoušej, tam cesta nevede. Jdi vlevo a dávej na sebe pozor."
"Měj se Trist," protáhla se Rášel k mdlému světlu ústí.
Ta jen kývla a vydala se na cestu zpátky. Ale po několika krocích se zastavila a pohlédla
k děvčeti jenž nahlíželo do chodby. Chvíli mlčela a pak zašeptala.
"Dojdeš li cíle .... Tak.." umlkla a pak se rozeběhla rychle zpět.
"Tak se vrátím Trist", zašeptala Rášel s krátkým úsměvem.
Chodba. v níž šachta ústila u stropu. byla napůl zaplněna pomalu tekoucí kalnou vodou. Kamennou stěnu pokýval vlhký koberec zářící slabým světlem, ale pár palců nad hladinou jej vystřídala slizká temná vlákna řas vlnících se v líném proudu.
"Řeka smutku," promluvila skoro neslyšným šepotem a v černých očích se jí odráželo slabé
světlo třpytící se na hladině.
"TO JMÉNO JE OD DĚTÍ KRYS!"
"Ty?"
"JSEM TVŮJ STÍN."
"Mluvíš smutným hlasem."
"SNAD!"
Hleděl jsem na dětské dlaně špinavé od bahna a mazu, ještě se chvěly nedostatkem drogy. Seděla na kamenné hraně, chodidla svěšená k tiché proudící hladině pod ní, jež neustále plynula kamsi do dáli.
"Trist říkala abych šla po proudu."
"DO PODZEMÍ CHRÁMU."
-
Po několika hodinách nekonečné chůze vstoupil do myšlenek Rášel nový pocit. Neodbytný podivný neklid. jež pomalu prostupoval celým tělem a svým chladem překonal i chlad vodního proudu.
"Proč?" zašeptala a namodralé rty se pevněji sevřely.
"CO?" otázal jsem se překvapeně.
"Proč jsem zde? Proč je tu chrám, proč to všechno?" Uvědomila si, jak sílící neklid získává vítězství nad jejím tělem, ale ve slabém světle dlouhé chodby se nedalo rozeznat nic, co by mohl být důvod.
"TO NEVÍM. SÁM JSEM BYL JEN JEDEN ZE ZATRACENÝCH."
Levou rukou uchopila křížek visící ji na krku a pravou si srovnala mokrou deku na rameni. Zastavila se a prohlížela si pozorně chodbu před sebou. Věděla, že něco není v pořádku, ale pořád ještě nerozeznala proč. Jen něco v podvědomí ji varovalo před další cestou.
"Řeka smutku. Proč to jméno?" zašeptala pomalu a nespouštěla oči z cesty před sebou.
"JE TO CESTA, KTEROU SE ODCHÁZÍ!"
"Nerozumím", zakývala slabě hlavou Rášel, ale vzápětí ztuhla.
Světlo mechů jako by zdánlivě sláblo, vzdálené konce chodby se nořili do soumraku a ten se pomalu přibližoval.
"Ty víš co se děje!" Její hlas se rozezněl nízkým prostorem a v něm strach. "Řekni mi to!"
Ale já mlčel. Její strach zněl příliš daleko a má odpověď již byla vlastně zbytečná.
Ustoupil jsem ke stěně a zavřel oči jež pronikali tmou, zrak jenž viděl příliš daleko pohasl, o to jasněji jsem slyšel její dech, strachem znějící pláč jen nedaleko ode mne. Jako by trval celé věky........
A pak se hladina vzpěnila v pohybu prochladlého těla.
Napadlo mne, přikrčen mezi šlahouny mechu jsem tu myšlenku převaloval ve své mysli, že takhle jsem si to vlastně nepředstavoval.
-
Rášel se převalila na posteli a já se přikrčil ve stínu pod ní. Ocelové šrouby zavrzaly ve spojích dřevěných trámů konstrukce.
Chvíli bylo ticho a pak se děvče nečekaně posadilo. Bosé nohy visely z kraje postele překříženy přes sebe.
"Jsi tu....?"
"POSLOUCHÁM!"
"Kdo jsi?!"
"TVŮJ PŘÍTEL?"
"Kdo jsi tam, odkud pocházíš?"
"TAM NEJSEM NIKDO. STÍN V ZEMI BEZE SVĚTLA. UŽ NEJSEM NIC...."
"Každou noc přicházíš a já nevím o tobě vůbec nic. Viděla jsem dnes zapadat slunce a přemýšlela, jestli budeš zde, jestli už přicházíš. Proč to vše děláš?"
"PROČ?"
"Proč přicházíš každou noc za mnou?"
"SNAD UTÍKÁM PRYČ......."
"Proč? . ..."
"MOŽNÁ TĚ MÁM RÁD RÁŠEL!!"
-
Stál jsem v chodbě v modravém světle a kolem plynula klidná hladina Řeky smutku. Krysí děti znali tuto cestu, proto ji dali to jméno. Cestou kterou odcházeli polapení můrou. Nikdo z dětí nevěděl co se nachází na konci. Bylo to černé místo na mapě chrámu. Bez tvaru a bez podoby, co by mohla mysl uchopit. Žádné z krysích dětí by nešlo tou cestou, pokud by mohlo volit jinak.
Stál jsem ve smutném tichu a hleděl ke vzdáleným koncům ubíhající řeky. Vše, čemu jsem věřil, vše jež mělo pro mne význam se rozpadlo v prach. Malá Rášel odešla řekou smutku ke vzdáleným oltářům smrti a mne zde zanechala jak prázdnou věc, bez účelu a budoucnosti. Mou vírou byla smrt, s ní jsem bloudil chrámem Triád a utíkal do vzdáleného světa lidí každým západem slunce. Věřil jsem smrti a ona mne odvrhla.
Stál jsem v modravém šeru chladného proudu s vědomím, že mne chrám podvedl. Ukradl mi vše co jsem měl a ničím neplatil. Byl jsem nikdo, žebrák či ubožák, okraden ležel v bahně ponížení s ústy plných hořkosti.
Nebylo nikoho, koho bych ještě znal. Nebylo nikoho, s kým bych mohl promlouvat. Byl jsem
sám.
Tak jsem se otočil a vracel se po cestě jíž kráčela Rášel. Řeku smutku jsem nechal daleko za zády a bloudil zpět po cestičkách krysích dětí. Zmatený jsem procházel stínem dlouhých místností a přemýšlel o svém životě. Měl vůbec nějakou cenu? Tak málo jsem si z něj pamatoval, abych mohl odpovědět. Zmizel v nenávratnu a zůstala jen Rášel.
Zklamání mi plnilo srdce prázdnotou, již jsem neměl v sobě tu sílu, vydat se zpátky hledat do světa lidí. Začít znovu.
Kdysi jsem věřil ve smrt. Že si ji koupím, pokud zaplatím dítětem. Byl to však jen podvod. Tiše jsem se protáhl stínem úzkého otvoru a pohlédl na spící dívku. Mladá básnířka se srdcem lesního tvora klidně oddechovala ve stínu těsné místnosti. V klidném spánku ji obklopovalo několik šedých potkanů, přimáčknuti k teplému tělu se vzájemně hřáli v nočním snu.
Jeden z nich ležel natažen na boku, přitisknut k její tváři ve snu lehce pohupoval zadní nohou. Trist sem patřila, každým svým činem. Chrám se stal jejím domovem, jakým mne samotnému nikdy nemohl být.
Možná zde byla i šťastná. Alespoň tak vypadala. Ve spánku se šťastným úsměvem vdechovala opojnou vůni bílého květu ve svých vlasech. Maličká víla Trist.


(Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat