čtvrtek 20. března 2014

Krysí děti - Den 4. (H)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!


VYPRÁVÍM PŘÍBĚHY (Trist)

Do ticha šeptám příběh svůj
a slzy si kráčí mou tváří. 
Vyprávím šedým potkanům 
Jak mžourat ke sluneční záři.

Vyprávím, ač sama nevěřím, 
o motýlu i kapkách deště. 
Znala jsem tisíce příběhů
o zemi i rodném městě.

Vyprávím o bití od mého otce, 
jak v trestech mne vychoval. 
Zákazy trpké a touha svázaná. 
Věneček na skráni každý by litoval.

Jen marné příběhy pro šedé potkany!


DEN IV. - KREV

V okolním chladu se dívka ve spánku lehce chvěla. Schoulena objímala svá kolena. V tichém oddechování sebou nepravidelně trhala ve střídavých obdobích klidného odpočinku. Ty byli však příliš vzácné proti těžkým snům v nichž Trist utíkala nekonečnou cestou šerého chrámu. A ve svém útěku neměla nikde záchrany. Za každou chodbou ji čekala další. Všechny dveře vedli jen do chladných zákoutí podivně nepřátelské budovy z niž nebylo úniku.
Nikde žádná okna, nikde dveře jež by ji vyvedli ven.
V chladu sebou trhla a svírané vědomí se protrhlo z těžkého snu. Na krátkou dobu uvěřila vůni květin. Pocitu vycházejícího slunce za trojdílným oknem a měkké posteli s bílou přikrývkou. Zaslechla slabé tikání drobného budíku, jenž ji každé ráno budil. Nesl na sobě znamení dlouhého času jenž zažil. Na horní straně oprýskala barva a nechráněný kov pod dotykem jejich prstů zčernal.
Ale vše bylo jen chvilkovou iluzí. Tisíce věcí jež znala se rozplynulo v chladu nízké místnosti a vlhku v níž děvče leželo. Chrám ji přivítal ve své kruté náruči do dalšího dne. Kruté rozčarování zasáhlo těžce probouzející se dívku. Nevěřícně pozorovala plíseň na stěnách a do modrých očí ji vyhrkly slzy. Nemohla pláč zastavit, a tváří skrytou v dlaních se jí ramena otřásala vzlyky. Bezmocnost a marnost ji ovládly. Jak si přála být zase doma, slyšet pláč malého bratra a křik hádajících se rodičů. Hrůzný sen, jež ji pronásledoval ve spánku nikdy neskončí. To děsivé poznání dusilo všechnu naděje ukryté v citlivém srdci.
Potkani, probuzení pohybem dívky, postávali většinou okolo a s tichou pečlivostí si čistili srst. Postupovali ve své ranní hygieně bez určitého řádu, přesto nevynechali jedinou část těla až na šupinatý ocas, stáčející se okolo předních tlapek.
Jeden z nich dlouze zívl, prohnul přitom hluboce záda a dlouhé hlodáky krátce zazářili tmou. Ostré a pevné zuby byli jejich nejdůležitější zbraní.
Teprve po několika minutách se dívka uklidnila alespoň natolik, aby pozvedla zčervenalé oči k šeru místnosti.
Hřbetem dlaně si otřela tvář a krátce popotáhla. Vyplašení hlodavci ustali ve své činnosti a pohlédli k ní. ale Trist si jich nevšímala. V malém prostoru protáhla bosé nohy a dlaní třela rozbolavělá kolena a ztuhlá stehna.
Probudila se do dalšího dne, sama si nebyla jista kolikátého. Až příliš se podobal jeden druhému a neodměřovaný čas beze světla neposkytoval žádnou oporu. Zůstal jen nejistý dojem pěti nocí či spánků strávených v neklidných snech pronásledování.
Pomalu a trpělivě postupovala v rozhýbávání ztuhlých končetin a mizející minuty vraceli její duši klid a jistotu již jsem si pamatoval z předchozího setkání před několika hodinami.
Pak poklekla a se skrčenou hlavou ometla z bledého zadku bahno a malé kamínky. Posadila se na paty. ještě krátce zívla a pročísla prsty krátké plavé vlasy. Bílý květ ji při tom sklouzl ke straně. Přesto že neměla žádnou možnost vidět jak vypadá. jako by to poznala, hned jej zpátky urovnala. Po té co ji přestal trápit chlad, vystoupil na povrch další z pocitů. Hlad.
Dívka jej ignorovala, jako by pro ni neměl žádný význam. Z rohu zvedla další ze svitků bílé látky a hrubě okousanou tužku a levou rukou lehce stočila prstýnek v ohanbí.
Byl to podvědomý pohyb, ale měl v sobě něco dětinského, nebo nevinného. Okouzlovala mne svou silou, s níž utíkala všudypřítomné realitě. Obrovskou schopností nevnímat a zapomenout na vše zlé.
Potkani začali šmejdit okolo a hledali něco k snědku. Brzy poznali, že v nízké místnosti nic nenajdou, tak většina z nich zmizela v tmavém otvoru větrací šachty. Jen někteří pohlédli k dívce. Černé oči se jim leskly jak korálky v nehybném gestu očekávání, ale Trist si jich nevšímala. Na špinavých kolenou psala zbytkem tužky na bílý smotek plátna.
Žádné z krysích dětí mne nemohlo vidět, stejně jako mne nemohli rozeznat ani potkani. Seděl jsem naproti ní už několik hodin aniž bych promluvil. Vlastně jsem věděl, že mne nikdo z nich nemůže zaslechnout. Jen pouto, jež mne pojilo s Rášel bylo tou tenkou nitkou jež spojuje svět stínů se světem člověka. Místo, kam jsem odešel a z nějž nebylo návratu. To pouto zmizelo a tak jsem mohl posedávat celé dny v této vlhké díře a sledovat její nahotu dnem i nocí. Mohl jsem ji pronásledovat jako stín a nic by to nezměnilo na skutečnosti, že mi tento svět lidí unikl už na věky. Nemohl jsem se jí dotknout. nebylo odpovědí na žádnou z mých otázek.
Seděl jsem naproti dívce píšící svou báseň a věděl. že mne již není. Neměl jsem tělo, nebyl můj hlas.
Sevřený hrůzou jsem žalostně hleděl do jejích blankytných očí hledících do prázdna
v zamyšlení. Ale ona mne neviděla. Ponořena ve svých myšlenkách vzdáleného světa skládala verše ze slov i vzpomínek.
Tolik jsem ji chtěl poznat. ptát se na tisíce otázek ..... 
A ona, ač přede mnou, stačilo jen rozevřít dlaň a mohl jsem se dotknout prochladlých kolen. byla dál než mohl kdokoli dojít. I kdybych žil věky, a že se hrůznost té myšlenky stávala mým osudem, nemohl by stačit. abych se k ní jen přiblížil.
Ponořen ve stesku marných myšlenek jsem poslouchal škrábání tuhy na bledém plátnu. Vlákna zašpiněná grafitem tvořila hrubé písmo v tmavých linkách a v těch slovech byli její smutné myšlenky.
Pak dopadl na vchod stín. Trist pozvedla hlavu a přivřela oči před jasnějším světlem chodby. Temná silueta tenkých údů se na hraně místnosti zastavila a tmavé unavené oči shlédli do stínu. Trist jej tiše pozorovala. Cizí děvče, nejspíš mladší než ona, se opíralo o tenké kostnaté ruce. Pohled ve skloněném obličeji žhnul zlobou s níž syčivě pozorovala dívku.
"Tady bydlím já". zašeptala Trist a pomalu odložila svitek s tužkou. Krátce pohlédla ke vchodu za sebou, ale v té chvíli krysí dítě zaútočilo. Celou svou vahou narazilo Trist do hrudi a povalila ji na zem. Překvapená dívka se nezmohla k žádné obraně, jen vykřikla bolestí, když se jí děcko zakouslo do ruky.
Tělem se rozproudil adrenalin a modré oči se přivřeli zuřivostí. S novou silou zaútočila proti vetřelci. Bosé chodidla se zapřela o kamenné stěny a vlastní hmotností vytlačila drobnější tělo ven do chodby. Tam na ni nalehla plnou vahou. Děcko se pustilo a prudce sebou smýklo, aby se uvolnilo. I když se tomu snažila Trist zabránit, útlé tělo ji proklouzlo mezi prsty. Jen mastnota ji zůstala na dlaních a mrštné děcko znovu zaútočilo dříve, než se svedla dívka zorientovat.
Špinavá těla pokrývala krev a ve rvačce zůstávala ve šmouhách na dlážděné podlaze. Příznačnou krutost krysích dětí dotvářelo ticho celého zápasu. Jen údery paží, vztek a zamlčovaná bolest za sevřenými zuby. Žádné slovo, výkřik či vzlyk.
Mrštná silueta odskočila a přikrčena zůstala stát pár kroků od těžce se zvedající Trist. Dívka silně krvácela z několika ran. když se pozvedla na levé ruce. Plavé vlasy mokvaly krví jež zabarvila bílý květ do růžova.
"Proč?" Tristin šepot byl sotva slyšet, byla unavená a zesláblá, než aby se mohla ještě bránit. Špinavé děcko se vzepjalo na tenkých nohou do výšky. Dlaně sevřené v pěst trčeli vzhůru a tvář stažená vítězstvím měla příliš daleko k dětské nevinnosti.
Byla v ní krutá síla jež se nezalekla žádné překážky. Byla to nehybná tvář bez svědomí. Úzký hrudník se nafoukl v dlouhém nádechu, drobná žebra vykreslila hrozivou kresbu a pak vykřikla zvučným pisklavým hlasem největší silou již byla schopna.
Hlasem zkázy, jenž se odrážel od zdí a chodeb, hlasem jež nezanikal se rozneslo dlouhé volání.
"Můro!!"
Dětská tvář hořela vítězstvím v zarudlých skráních a černé odhodlané oči hleděli ke krvácející dívce. V rychlém dechu se zvedala kostnatá ramena a pot stékal po špinavém čele. Celou věčnost stálo uprostřed chodby a zpocené se chvělo únavou.
A pak prudce skočilo do otvoru větrací šachty.
Zesláblá Trist ulehla na zem do louže své krve a čekala. Její podvědomí marně křičelo hrůzou a strachem nad blížícím se koncem. Mysl dívky byla ochromena tmavou siluetou drobného těla, jež měla neustále před očima. Nechápalo nic z toho co se stalo a přijala konec, jenž se blížil. Bledé paže bezvládně leželi v rudých šmouhách, bez pohybu a obrany sledovaly světlé oči sníh, jenž tiše dopadal okolo. Na tváři plné škrábanců se usadil smutný úsměv, ležící dívka se smála tichým smíchem ke vzdálenému stropu kamenné chodby.
Rty se pohnuly v šepotu a pohled usadil daleko mimo zdi chrámu. Slyšel jsem ta slova padlé básnířky, verš po verši kdy jsem slyšel i kroky té, co byla přivolána.
Šeptala slovo za slovem a tmou k ní přicházela smrt.
Snad jsem mohl zavřít oči a nevidět, ale ten obraz k jejím slovům patřil. Snad jsem mohl neslyšet, ale slyšel......

Zaslechla zeď prosbu mou, 
ustrnul kámen pod slzou, 
jak ležím v rudém znamení 
to tahy psané krví mou.

Nahé děcko je můj kat.
Proč, těžko se teď mohu ptát. 
Bez soudu a žaloby
Zhasl život tenhle kat.

Tak kresba krví krášli zem, 
Že žádala jsem cestu ven, 
platím cenu vysokou,
svým panenským životem.

Bílé svitky popsané černým grafitem leželi v rudé krvi a pomalu se vsakovali mezi písmo. Rozhozené na chodbě okolo těla dívky, byli jak bílé květy. Slabé písmo v těch květech bylo příliš nezřetelné, a tak umíralo mnoho z básní spolu z nezkrocenou Trist.
Byl to vysoký muž, co se zastavil nad zkrvaveným tělem a pohlédl přísným pohledem do blankytných očí plných překvapení.
"Ale....." zašeptala dívka těžce a její hlas byl hlubší než kdy dříve. Muž přísně sevřel rty a sevřel ruce v pěst.Jeho přísný hlas zněl chodbou naplněn hněvem.
"Proč se tu válíš po zemi Trist!! "
"Ale tati..."
"Tak to.jsme spolu skončili mladá dámo!"
Zaslechl jsem vzdálený pláč bité dívky a na řemenu jeho kalhot spatřil krev.

(Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat