pondělí 24. března 2014

Krysí děti - Den 5. (I)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!


PŘÍBĚH O HLEDÁNÍ CEJCHOVAČE

Nahý chlapec se zastavil ve stínu a pohlédl na děvče stojící před ostatními. Byli asi stejně velcí ale ona mohla být silnější. Důvěřoval svému odhadu i když byl zkreslen její přikrčenou postavou. Nedal na sobě nic znát, stál vzpřímeně, prázdné dlaně lehce od těla. Znal dobře krysí děti, aby věděl o jejich zbabělosti. Dokud bude působit aurou síly nenapadnou ho.
"Někoho hledám?" Promluvil zbytečně nahlas. Uvědomil si to, ale doufal že to nebudou považovat za známku strachu. Děvče se zadívalo pozorně na chlapce a úzké liščí oči se změnili v tenké štěrbiny. Dávno by už zaútočila, nebýt podivné věci na jeho hlavě. Chlapec nesl přes záda černé jehněčí rouno a hlava mrtvého zvířete ležela na jeho vyholené hlavě jako by byla jeho součástí. Nemohla se zbavit tíživého dojmu, že je neustále sledována čtveřicí temných očí.
Chlapec ještě čekal i když mu bylo jasné, že odpovědi se nedočká. Nesměl být příliš zbrklý. Místo toho pozoroval pečlivě děvče před sebou. Světle hnědé, rovné vlasy přecházeli nad skráněmi v přirozenou oranž. Přesto zdánlivě vyhlíželi stejně zeleně jako oči díky dvěma nepřesným pramenům vlasů obarvených inkoustovou modří. Protáhlý obličej a náznak lícních kostí zjemňovala kulatost tváří. Její postava již ztratila dětskou nesouměrnost v zaobleném tvaru těla. Tak třináct let.
"Hledám Cejchovače!"
Děvče se instinktivně přikrčilo a znehybnělo. Její zelené oči jej probodávali zatím co ostatní děcka za ní ustoupila poplašeně do tmy. V jejím pohledu byl strach a nenávist. Bystrému zraku chlapce neunikla žádná maličkost v jejím zření. A vše mu říkalo jedno. Má strach, i když se ovládá, zamrazila jej síla hrůzy jež děvče skrývalo.
Zeptala se jej tichým hlasem a snažila se ovládat.
"Kdo jsi?"
"Já," zamračil se podezíravě hubený hoch a urovnal si černé rouno. V chrámu Triád nikdo nevyslovil jméno. pokud nechtěl volat. "Jsem Černý beránek."
"Vrat' se a bud' rád. že jsem tě nechala."
"To nemohu", zakýval lehce hlavou a z jeho očí se cosi ztratilo. Chlad z toho jména prosakoval mezi ně. Zdálo se, že ozvěna vrací svým žalostným hlasem jediné slovo. Cejchovač!
Děvče se neklidně rozhlédlo, pokrčila spěšně rameny se otočila do tmy. Chlapec pozoroval její pomalý krok.
"Vím. že mi o něm řekneš," lehký šepot zněl neoblomnou jistotou. Děvče se zastavilo a rukou si urovnalo vlasy, jež ji padali do obličeje.
"Mýlíš se", odpověděla smutně.
"Vím mnoho věcí", ignoroval její slova v již hlasitější odpovědi.
"I kdybych", hlas ji krátce ztichl úplně než sebrala odvahu,"co by jsi mi mohl ty dát?"
"Kdo žádá dar, poděkuje mi za to, co mi dá sám!"
Děvče pokrčilo rameny a nešťastně se usmálo.
"Jsi blázen a jen blázen hledá smrt."
Vrátilo se zpět k chlapci a přitisklo se za jeho zády ke zdi. Stačil jediný pohyb a mohla jej srazit k zemi. Bylo by to jedno z nejlehčích vítězství, a upevnilo by to její pozici mezi ostatními. Bylo to příliš lákavé, než aby to mohla nechat být.
"Co víš o ...", než stačil dopovědět zakryla mu ústa.
"Říká se, že kdysi byl dítětem", přešla dívka v tichý šepot a rozhlížela se okolo. "Ale někteří tvrdí, že v jeho těle sídlí démon z tohoto chrámu. To on prý posílá ..... pro dětské duše a toho, jehož dostane, označí krutou bolestí a ta pozře vše, co je lidské.
Nevím, ale mi krysy od řeky smutku víme své. Každým dnem jde do podsvětí několik dětí. ale nevrací se žádné. Někdy, když v noci utichne proud, zaslechneme nářek..."
"Řekli mi, že ví o všem v chrámu," chlapcův hlas zněl cize proti šepotu děvčete.
"Možná, ale k čemu je mrtvému dobré vědět. I kdyby jsi se vrátil, nebudeš to už ty," pohlédla s marností do jeho dychtivých očí. Nebyl tím, kdo by se zastavil. A než mohla poznat víc, sklopil hlavu a jeho tvář skryly prázdné důlky hlavy jehněte.
"Posad' se!", pohladil ji po ramenech chlapec a sám usedl na zkřížené nohy. Všechno děvče varovalo, každou chvíli se může objevit, přesto uposlechla.
Uchopil ji za nárt a pozorně si prohlédl hnisající ránu na chodidle.
"Není štěstí a není smůly," zašeptal a přiložil si ránu k ústům. Dívka vykřikla bolestí.
."Jsme jen mi", vyplivl krev s hnisem a postavil se. V té chvíli se jí zamotala hlava. A když to pominulo byl chlapec pryč.


RÁŠEL (Trist)

Krokem dětských mazlíčků, 
S duší bílou jako květ, 
Přišlo děvče zmatené, 
Nechápalo krysí svět.

Mělo duši nevinou 
S naivitou ve tváři. 
Ptalo se mne na cestu,
již máme psanou ve snáři.

Pak zvedlo se a usmálo. 
Cesta ji zas vedla dál, 
Řekou smutku odešla!
/ Ve víře není silnější 
než to děvče. přísahám! /


DEN V. - ROBI

Na konci řeky byl nápis vrytý do stěny:

CEJCH...
NEODSTRANITELNÉ, NA NĚCO UPOZORŇUJÍCÍ OZNAČENÍ VĚCI NEBO OSOBY.

Strohost textu byla zvláštní pro dětské tahy rydla a roztřesenost řádků. Písmo se táhlo až k zemi, kde jeho nejistotu srovnávala podlaha.
Bylo to zvláštní místo kam nikdo nepřicházel dobrovolně, pokud nezešílel. Přesto právě sem Rášel směřovala.
Nesvedl jsem odhadnout, jak hluboko v podzemí jsem, ale pavučiny bledých pavouků bez barvy a těžká plíseň ve vzduchu ztěžující dýchání vyhnala odsud vše, co mělo naději dostat se proti proudu řeky.
Sklepení temného chrámu bylo děsivě prázdné a zkažené zlobou černou jak hniloba. Málo vzduchu, ještě méně světla a žádný prostor.
Nízké spletité chodby neměly řád a každý zbloudilec sehnutý pod drolící se klenbou byl neodbytně stísněn všudypřítomnou hrozbou konce. Pod mým dotekem se zaprášená pavučina lehce pohnula, jak rozčeřena letmým vánkem, který sem nikdy nepronikl. Bílý pavouk se přikrčil ve skulině mezi kameny, ale neměl jsem dost sil, abych protrhl šedá vlákna. Přicházel jsem zemřít, přesto mne ta zem nevpustila.
"MÁ TATO PROKLETÁ ZEM JMÉNO?"
Křikl jsem do chodby výzvu, kterou zborcené stěny zadusili. Ani ozvěna, jen prázdné ticho podzemí bylo odpovědí na čekání. Když jsem se vzdal všech nadějí, vystoupil ze stínu rozervané stěny malý snědý kluk.
"Každá zem má své jméno. Tady kolem je sklepení..... Krysí děti říkají - Podsvětí."
Jeho oči mi někoho připomínali. Byl jsem přesvědčený, že ho odněkud znám, jen jsem si nemohl vzpomenout.
"ZNÁME SE?"
"Jistě. já jsem Robi. Tady se lehce bloudí, tak jsem ti přišel pomoct."
"ROBI"? usmál jsem se nad nalezením přátelské duše, ale v radosti byla poznat má nejistota. Věděl jsem, že si vzpomenu každou chvílí. Nepotkal jsem nikoho z přátel už velmi dlouho, ale jeho oči a obarvený pruh vlasů mi byl přívětivě znám. Na tu tvář se nedalo úplně zapomenout.
"TY VÍŠ KAM JDU?"
"Jistě bratře, přišel jsi navštívit mistra. Není tu nikoho jiného!"
Bratr? Ne, v mlze mé minulosti jsem věděl s jistotou, že jsem neměl bratra. Muselo to být obrazné gesto.
"ANO ... ASI ANO?"
Mistr, jméno jež nic neprozrazovalo. Je jediný kdo tu žije, snad tak říkají Cejchovači. Najednou jsem si uvědomil, že to krysí dítě se mnou nemůže rozmlouvat. Vzpomínky se projasnili, zbýval už jen okamžik a .... Pokud není...
"ALE ROBL.". upřel jsem nevěřícně oči na jeho tvář, "TO JSEM PŘECE JÁ!" Já byl kdysi Robi, krysí dítě s rudým pruhem vlasů.
"Pojd' mezi nás, už je čas!" pravila má ztracená podoba a odhrnula zaprášenou pavučinu stranou. Část slepených vláken zůstala zachycena na jeho ramennou.
"TY NEJSI ROBY? TO JMÉNO PATŘILO MNĚ!"
"Záleží na tom?"
"ZÁLEŽÍ. TY JSI....."
"Můra!!! Jak říkají krysí děti," uklonil se. "Byl jsi docela milý chlapec, jen jsi se strašně bál.... ! "
Nevzpomínal jsem si.
"Bál jsi se vlastního stínu," usedl vedle mne.
"Slyšel jsem ten pláč a čekal. "
"NEVÍM."
"Ani nemůžeš, odvedl jsem tě sem dolů a tvé tělo zemřelo. Teď patří nám. Už pro tebe nebyly vzpomínky důležité, nechtěli jsme, aby ti překáželi v tvé další existenci v chrámu mistra!"
"TENTO CHRÁM PATŘÍ TRIÁDÁM!"
"Dávno již ne Robi. Nebyly příliš dlouho doma. Triády nepotřebují žádné děti."
"A PROČ TEDY DĚTI UMÍRAJÍ?"
"Ach Robi ", usmálo se na mne mé tělo, "dozvíš se vše brzo. " Pomalu se postavil a ukázal na šerou chodbu."
Půjdeme ne? "
Děsila mne ta rozmluva se mnou samotným. Nemohl jsem se na něj dívat, každý detail toho obrazu mi připomínal. co jsem ztratil. Se vzpomínkami jsem ztratil i kus sebe a ten už nikdy zpět nezískám. Nikdy už asi nepoznám, kým jsem byl, ale v jednom měl pravdu. Od smrti Rášel už jsem neměl kam jít. A tak místo kam mne chtěl zavést, bylo tou odpovědí již jsem hledal. Není souzeno dojít klidu. Mistr ze mne udělá můru, svého služebníka.
Zvedl jsem se a protáhl okolo lepkavých cárů pavučin. Pro můj noční zrak nebylo problémem sledovat tu podobu krysího dítěte. Stejně jak hluboké vrypy do kamene stěn a vypadanou maltu ze spár. Naše kroky byli tiché, ale pochybuji že tímto místem zvané Sklepení mohlo projít krysí dítě a neuvolnit těžce poškozené stěny. Připadalo mi, že chodby jsou pastí pro odvážlivce. Neproniknutelnou pastí, ale mýlil jsem se.
Zaslechl jsem dívčí zpěv. Melodický a krásný. Ani zrůdnost těchto chodeb jej nemohla porušit. Nerozuměl jsem slovům, ale jednoduchá melodie mi připomínala kostelní varhany. A jak mne můra vedla, zpěv sílil. A já znovu začal přemýšlet, kdo může být oním mistrem, když zpívá tak krásným zpěvem. Jediná dívka. osamocená a ztracená v podsvětí.
Vysoký čistý hlas se rozezněl v celé kráse a můra přede mnou se zastavila.
Na nedaleké křižovatce klečelo malé děvče. Bylo uprostřed všech cest otočeno k nám zády a v rukou sepnutých v prosbě svíralo křížek.
Malá Rášel.
Nemohl jsem uvěřit svému štěstí a radost ovládla mou duši.
"Už mne volá!" omluvil se společník. Věděl to celou dobu. proto mne sem přivedl.
"TO NESMÍŠ!", zašeptal jsem zoufale. Ale on se jen usmál.
"Počkej na mne chvíli."


PŘÍBĚH RÁŠEL

Vyděšená Rášel stála v chladném proudu řeky smutku a okolní temnota houstla. Já jsem mlčel i když jsem znal, co bude následovat. To jen ji trápila pochybnost.
A pak ji něco uchopilo za nohy a srazilo pod vodu. Bránila se, ale útočník byl těžší. Silné prsty ji drželi za ramena a jeho váha ji tlačila ke dnu.V míhajících se myšlenkách paniky, což ji málem stálo život hned v počátku, se ovládla. Ustala v marném kopání a pevněji sevřela střep zrcátka. Než mohl útočník pochopit, řízla jej hluboko přes loket. Sevření se na chvíli uvolnilo a mrštná Rášel se vykroutila. Proud ji zanesl níž a tam se zesláblá pozvedla k nádechu.
Zoufalý výkřik patřil chlapci jež na ni zaútočil. Krátké zvolání jež v okamžení utonulo pod hladinou. A ticho.
Dlouhé a prázdné ticho bez zápasu. Jen ucítila chlad a prázdnotu mnohem hlubší, než chlad vody ,,Řeky smutku."

DEN III.
TRIST MI POMOHLA
ŘEKOU SMUTKU PLYNOU SLZY DĚTÍ


DEN V. - CEJCHOVAČ

Klečící Rášel na modrobílé dece si nevšímala nebezpečí, které se k ní blížilo. Ani neslyšela mé volání. Pevně svíraný řetízek křížku se pohupoval spolu s jejím tělem. A zpěv se blížil ke konci. Vysoké tóny si razily cestu propletenci chodeb a maličké děvče v euforii nevnímalo své okolí. Když utichlo, stála můra za ní.
"Přišel jsem na tvé zavolání."
"Rášel se sklopenou hlavou a zavřenými víčky tiše zašeptala. "Tebe jsem nevolala, odejdi prosím!"
"Už nemohu", usmál se škodolibě hoch.
"Dobře", zašeptala smutně Rášel a zavěsila si křížek na krk. Pak vstala a zahleděla se do jeho tváře.
"Zabloudil jsi, ale já tě zavedu zpátky." A palcem načrtla křížek na jeho čele. "Propouštím tě ze služby!"
Ledový mráz mi přejel po zádech. ale Rášel snad ani nevnímá co říká. A obrys chlapce před ní se rozrostl v hrůzný stín smrti. Ledový smích se rozezněl chodbou než zaútočil.
Malým tělem nahého děvčete projel záchvěv bolesti. Celé tělo vztyčeno na špičkách se třáslo v agónii a pak kleslo na podlahu.
Nikdo nemohl zvítězit nad můrou. Jejich temná moc byla příliš zkažená oproti bezbrannosti unesených dětí. Pronikaly hluboko do mysli, kde se jejich síle nemohl nikdo postavit. Nalezl jsem děvčátko ve světě lidí a přivedl ji sem. Se smutkem jsem sledoval drobné dlaně Rášel zvedající se v bolesti ke spánkům.
"TO JÁ CHTĚL TVOU SMRT RÁŠEL!" doznal jsem svou vinu.
V pokleku hleděla ke mně bolestným pohledem a z nosu ji stékala krev k chvějícím se rtům.
"PROMIŇ!" prosil jsem ji.
Zavřela tmavé oči a zašeptala, "Amen!"
Kolem bylo ticho Děvče klečící na křižovatce chodeb pokrývaly kapky potu a krev vytékající z nosu. Bylo uvolněné a její duše nevnímala. Jen zápach plísně okolo a chlad těžkého sklepení.
Cítil jsem její moč vpíjející se do podlahy a slyšel klidný dech.
A uvědomil si hrůznou skutečnost. To děvčátko zabilo můru! Tím činem popřelo vše v tomto pokřiveném světě.
"KOHO JSEM TO PŘIVEDL?" zhrozil jsem se.
Rášel pozvedla hlavu a pak se postavila. Stála tam lehce bokem, bílá chodidla vedle sebe a prázdné dlaně podél těla. Ve své nahotě měla blíž k andělu, než co jsem kdy viděl. Stála tak bez pohybu po dlouhou dobu, rudé kapky krve ji z brady kapali na bílé břicho. Nevěřil jsem, krysy nemohou vítězit. To je ZVRÁCENÉ!
Rášel se otočila do chodby za sebe a lehce se poklonila.
"Chtěl jsi důkaz Cejchovači, stalo se!"
"Dobře", odpověděl hlas ze stínu, "ptej se."
"Šhad, kde ho naleznu?"
"Šhad se nedá nalézt. Jeho existence je slabá a jen skrz tebe. Je to hlas, jenž tě sem přivedl. Ostatní nikdy nezaslechneš, pokud nenalezneš Síň šepotů."
"Až mu pomohu, budu se moct vrátit?"
Ale hlas odporoval. "Až se vrátíš, tak mu pomůžeš. Jen tak jsou ta slova správně."
Dívka pokrčila rameny a podvědomě překřížila nohy.
,,Nechápu, odporuješ všemu co jsem slyšela. Řekni mi tedy o chrámu Triád a jak odsud odejít."
,,Znovu se pleteš děvče. Tento chrám je chrámem ztracené rovnováhy. Jen spal a v tom spánku přišli nezvaní hosté. Pětice hostů si posílá pro nevinné duše můry, své služebníky. Pětice - krysa, létavec, pes, bílý králík šhad a kocour. Většina dětí jim je vyznává ve víře, že je to na chvilku ochrání!
A cesta ven je jen jedna. Tvá smrt! Tam ve světě již mrtvá jsi!" 
"Vždy je jiná možnost."
"Pak ji já neznám..."
"Nechci se dál ptát," lehce se uklonila Rášel a vstoupila do temnoty za hlasem. "
Přišel čas zaplatit", přikývl neznámý, "pojď!"
Na stěně byl dětským písmem vyryt nepravidelný nápis. Zůstal mi v paměti zaznamenán a teď znovu vytanul na povrch.

CEJCH...
NEODSTRANITELNÉ, NA NĚCO UPOZORŇUJÍCÍ OZNAČENÍ VĚCI NEBO OSOBY


(Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat