Krysí děti - Den 6. (J)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH KRYS OD ŘEKY SMUTKU

Temnou chodbou kráčela malá postava zahalená v modrobílé dece. Bosé nohy zašpiněné bahnem se míhali na pozadí tmavé podlahy a tichý krok mohl zaslechnout jen ten, kdo si dával pozor.

Přesto se neskrývala, šla středem a skloněná hlava hleděla jen pár kroků dopředu. Míjela chodby a křižovatky a na žádné z nich se nezastavila ani nezapochybovala. Jako by znala sklepení chrámu.

-

Jak potřásla hlavou, rozložili se ji vlasy na ramennou a oba modré prameny se rozprostřeli na světlejších skráních. Přimhouřené zelené oči pod řídkým obočím pečlivě odhadovali ostatní krysí děti stojící naproti ní.

Většina pro ni nebyla soupeři. ale jen pokud budou bojovat postupně a to byla věc, na niž by zrovna moc nevsadila.

Potlačila chuť ustoupit o pár kroků dál a snažila se ignorovat auru agrese, jež se šířila okolo. Ve chvíli, kdy dá najevo strach. nic je už nezastaví před útokem.

Uvnitř cítila křivdu, vždyť ona nalezla tohle útočiště té bandě usmrkaných holek. Místo, jež se dalo nazvat domovem v hrůze podsvětí. Chránila je a stála v čele před každým bojem. Nebýt Leni, jež je popudila proti ní, nikdy by nestáli teď naproti, jedna vedle druhé.

Chtělo se ji vykřičet tu nespravedlnost, ale i šepot byl příliš hlasitý v podsvětí. A slabost si nemohla dovolit.

Znovu si uvědomila každý kus svého nahého těla. Bosá chodidla pevně zapřená v jemném bahně. Stará rána už se zahojila, že zůstávalo už jen lehce zčervenalé místo.

V tomhle prostředí bylo i malé zranění odsouzením a nebýt toho blázna, asi by už nechodila. A to by teď nestála proti Leni a hloupým opicím za ní.
Odřená kolena z prolézání nízkých prostor a modřiny ze šarvátek. Ty se objevovali skoro všude.

Vzpomněla si, tam doma se nikdy neprala. Nebylo proč, byla přece holka. Přesto ji

zápas lákal a tak zatím co doma ji oblékali jako panenku, měla ve staré kolně schované orvané tričko a krátkou sukni. Byla víc klukem, ráda lezla po stromech a skalách, honila se s chlapci a tančila v dešti.

Když se objevil hlas na půdě nad jejím pokojem, varoval ji.

Věděla, že přijde čas a půjde s ním do chrámu Triád. Rozloučila se s kluky, ale nejdříve se naučila bojovat.

Myšlenky se vrátili k Leni stojící naproti. Musím si dávat pozor, Tady ji takové zamyšlení může stát život.

Její tenké nohy vypadali křehce, ale pevná lýtka a stehna ji zajistí silnou podporu v boji. Síla nohou byla jedna z věcí na něž spoléhala.

Jak daleko bylo děvče jménem Nina tomu, čím je teď. Hustý i když krátký porost v klínu byl obarven inkoustovou modří ve svislém pruhu na palec širokým. Klenuté podbříško s lehce zaobleným břichem se pohybovalo v pomalém dechu, do kterého se nutila. Cítila tím tlak na plicích, ale zatím jej ignorovala.

Nezaoblená ňadra tvořila dva napětím ztuhlé hroty obhroublé křivky. V nádechu kolem nich vystoupily slabé linky žeber, které obvykle nebyly vůbec znatelné. Tenké paže svěšené k zemi měli v sobě stejně skrytou sílu, jako nohy. Unesli nejen ji, ale i váhu o něco větší.

Na ramena pokrytá potem se lepily konce vlasů a inkoustová modř se rozpíjela po kůži. Ninu napadlo, že se rozpíjí určitě i barva v klínu. Ta myšlenka ji vzrušila a elektrizující vlna projela celým tělem. Snažila se ten pocit zaplašit do pozadí a upřela svůj liščí pohled na Leni.

Ale myšlení ji zrazovalo. nehleděla na ni jako na nepřítele. Pozorovala ji se skrytým zájmem jež ji samotnou děsil.

Tmavovlasá Leni měla výraz kluka, stejně jak hrubou stavbu těla. Vyhublá. se její hrudník členil podle vystupujících žeber přerušený jen drobnými dívčími ňadry.

Široká ramena a úzká chlapecká pánev nad skoro holým klínem. I když byla vlastně Leni o několik měsíců starší, byla proti ní neopeřené pískle bez šance.

Jen kdyby neškrábala a nekousala. V šarvátkách byla zuřivá a nekontrolovatelná. Bojovala silou, kterou by nikdo nehledal v kostnatém těle chlapecké postavy a to z ní dělalo příliš nebezpečného protivníka.

Její černé arogantní oči pod tenkým obočím působilo nepříjemně. Až hrozivě doplněny úzkou linkou sevřených rtů.

Ne, musí něco udělat. Ve chvíli. kdy ta malá kudlanka zaútočí, vrhnou se na ni i ostatní. Tam za ní, nemohla se ohlédnout, ale předpokládala alespoň, že se nic nezměnilo, byla cestička, kterou by se snad dalo utéct.

Ale jí se nechtělo utíkat. Musí zastrašit ostatní. Pomalu se nadechla. Bosé chodidlo se opřelo pevněji k odrazu. Pod bílou kůží se zavlnili tenké provazce svalů a dívka vyrazila kupředu..
"MŮRO!" zavolala v útoku.

Celou svou vahou narazila do Leni, rameno udeřilo na hrudník a její váha srazila rozbíhající se lehčí tělo vzad. Při pádu ji vrazila loket pod žebra. Ozvěnu hrůzného zavolání přerušil praskot kosti. Dívka se překulila stranou a zvedla se na nohy připravená k obraně. Ostatní děvčata překvapeně stála neschopna pohybu. Pak začala couvat a v jejích očích byl strach. Tuhle bitvu vyhrála. Nespouštěla z nich oči, dokud si nebyla jista, že se jí nikdo nechce postavit, či nezaútočí zezadu, a pak se otočila zpět k Leni.

Drobné snědé tělo ležící před ní se snažilo popadnout dech.
"Ty jsi mne zabila!"

Chvějící se dívka nemohla promluvit vyděšením.

"Ne, já...". z hrůzou si uvědomila, že je to pravda. Na tvář ji vyhrkly slzy.

Kostnatá dívka se rozesmála až temná skvrna na hrudníku zmokvala krví proříznuté kůže. Nině se zvedl žaludek jak spatřila hrot krvavé kosti a sesula se k zemi. Třásla se hrůzou.
V podsvětí se nikdy nemuselo volat dlouho. S hořkostí si uvědomila svůj konec. Postava, která se k ní blížila byla Leni. Chlapecká drobná postava se škodolibým úsměvem ve tváři a odstávajícíma ušima. Pohlédla na prsty obarvené modří inkoustu a na jejich bříšku

zahlédla krev. Přišlo to právě teď. Čekala na to už pár dní. ale teď?"

Rozesmála se neovladatelnou hysterií. Leni ji dostala, i když byla mrtvá. Kroky se zastavili u ní a jemný hlas zašeptal.

"Vstávej děvče."

Pozvedla hlavu. Stejně tmavé vlasy ale jemně učesané, stejně tmavý zrak ale bez nenávisti. Děvče jež nad ní stálo nebyla Leni, jemné dívčí křivky dětské postavy překrývala deka. "Vstaň! Nemáš nač čekat."

"Kdo jsi?" Pozvedla dívka hlavu k mlčenlivému děvčeti. Ta rozhrnula deku a pozvedla zrak ke stropu. "Rášel, dcera svého otce."

Ale pohled Niny zaujalo znamení na levé noze. Tmavý znak chrámu triád, nezaměnitelný tvar trojcípé hvězdy. 

"Cejch!!" Rozšířili se jí oči hrůzou. "Ty...?"
"Vstaň!"

Přísnost ji projela tělem a dívka se postavila. Malé děvče si překrylo znovu hlavu dekou a vyrazila cestou dál.

HOŘKOST HŘÍCHU  (Trist)

Chlad přivíjí nahé tělo.

Těžko se bránit chladnému obětí. 

Vždyť nikomu z nás se nezachtělo, 

Hořkosti hříchu, co jiní neposvětí.

Cudnost i stud jsou jenom fráze 

Pro nahé děti krysího světa. 

Možná že máme nevinné tváře. 

Je to jen klam, přetvářka a lživá věta!

Zkažené duše putují chrámem, 

Kde není zákaz, chybí i ctnost.

A když se vzbudím s chladivým ránem, 

opláču poslední nevinnost,

kterou dnes již neochráním!

DEN VI. - LÉTAVEC

Kdysi jsem přivedl Rášel, abych mohl zemřít. Stovky mne podobných doufalo a zmizelo v temnotě podsvětí beze stopy. Stovky mne podobných se nikdy nedočkalo.

Já přivedl Rášel s rozsudkem smrti a ona se vrátila z podsvětí, změněna a poznamenána cejchem. Opustila svět krysích dětí, aby se vrátila do chrámu jako někdo jiný. Bez citu a pochybností, schopna přežít v chrámu bez naděje, dokud bude mít sílu, kterou poznala na hranici smrti.

Tak jsem se toulal chrámem a řval hrůzou. Ale nebylo nikoho jenž by zaslechl můj pláč. Odkud pocházela krutost tohoto chrámu, odkud pramenil ten zvrácený osud, jenž bortí naše sny.

Tak zapomeňte! Vy jež mne slyšíte navždy zapomeňte na nevinnost vašich dětí! S rozumem přichází o nevinnost, jsou plné hořkosti, touhy a zmaru. Jejich nenávist je děsivější než cokoli jiného.

Duši bez zábran nic nezastaví!

Jen zvolat Amen. snad doufat ve víru.

-

Blížilo se k ránu a s tím i čas, kdy jsem se musel vrátit ze světa lidí znovu tam. Rášel nespala celou noc, povídali jsme si o všem možném, hlavně mi vyprávěla o jaru venku. Rád jsem to poslouchal i když mé myšlenky se neustále vraceli k ní.

"RÁŠEL? RVALA JSI SE NĚKDY?"
"Ne, proč?"

"V CHRÁMU TRIÁD SE DĚTI HODNĚ RVOU."
"A proč si ubližují?"

"ASI ZE STRACHU."

"Po pravdě jsem se předevčírem poprala se spolužačkou. Vytrhla jsem ji několik vlasů a poškrábala na ruce."

Mlčel jsem. Před očima jsem spatřil zbitého chlapce jehož jsem potkal před pár dny. Chvěl se bolestí opřen o stěnu a krev z nehty rozrytého obličeje mu barvila tělo. On už neměl žádnou tvář!

-

Protáhl jsem se úzkou mříží a vkročil do prázdna staré studny. Návrat po mnoha měsících znovu sem byl zvláštní. Bylo to množství vzpomínek na staré přátele. které jsem kdysi potkával a jež postupně odešli do podsvětí. Když jsem zůstal poslední a neznal nové hlasy, přestal jsem se vracet.

"KDO JSI?" vymanil se jeden z hlasů z věčného šepotu.
"ROBI", odpověděl jsem nezúčastněně.

"JSI TU NOVÝ? ŽE TĚ NIKDO NEZNÁ!"
"ANO."

Nepochopil zoufalství v mém hlase a vyložil si ho po svém. Když znovu promluvil, byl jeho hlas klidnější a mírnější.

"NEBOJ, ZVYKNEŠ SI"

."NEJSEM NIC. NA TO SE NEDÁ ZVYKNOUT!"
Mlčel, ale tím jen vyprovokoval mou hořkost.

"MÍT STRACH SÁM ZE SEBE A PŘITOM SE DÍVAT NA TEN HNUS OKOLO. NENÁVIDÍM KRYSÍ DĚTI! NENÁVIDÍM JEJICH ZVRÁCENOST!"

"PŠŠŠT!" Snažil se mne uklidnit můj společník. Utichl jsem. Měl pravdu. Nebylo proč křičet . Nic to nemohlo změnit.

Uklidněn svým zdánlivým úspěchem mi neodbytný hlas stínu začal vysvětlovat můj nynější stav. Před mnoha měsíci jsem totéž vyprávěl jiným. Slova jež se stala neustálým opakováním litanií stínů.

"TOHLE JE DRUHÁ ŠANCE. BEZ TERORU CO SÍDLÍ V CHODBÁCH CHRÁMU. JDE O NAŠE DUŠE. TAM V TEMNOTĚ JE NĚKDE SKRYTA BRÁNA VEN, BRÁNA ŽELEZNÉHO KRUHU. TO JE TAJEMSTVÍ STÍNŮ..."

Nemohl vědět že ta slova znám. Přednášel je s odhodláním a všemu i věřil. Ale mne přesvědčit nemohl.

Hledal jsem dlouho, abych poznal milosrdnou lež. Nebylo druhé šance. Každý se jednou zalekne stínu a temnoty zaseté chrámem do čistých duší. A pak přivede dítě. Jen aby se zbavil břemena hrůzy co jej provází, odsoudí nevinné děcko.

Znal jsem jedinou z cest odsud, cesta dolů. do náruče krutých můr.

"POJĎ NĚCO TI UKÁŽU," znovu mne vytrhl z temných myšlenek. Jak jsem klesal kamennou studní, slyšel jsem slabý šepot rozhovorů. Kdysi tu znělo více hlasů. Neustálé hádky a rozepře po celé řady dlouhých dnů. Ale teď jsem slyšel jen tichý šepot a teskný pláč. Roznášel se po staré studni a jeho beznaděj patřila všem.

Neměl jsem se nikdy vracet. Proč mi Rášel nedopřeješ zabít své svědomí. Stát se můrou!

Na podlaze sedělo dítě označené cejchem. Sedělo uprostřed kruhové místnosti, nohy založené v sedu a oči přivřené. Černý beránek.

Duši mi sevřela bolest. Hrůzné znamení cejchovače, které změnilo malé děvčátko, se jemu táhlo přes celou hrud'.

"RA-ŠEL, KDO JSI RA-ŠEL ?" Vykřikl jsem v zoufalství a dal se na útěk.

-

"Víš o místnosti šepotů?" zeptala se mne malá Rášel krátce po té, co jsem ji opět nalezl v chodbách chrámu. Neozval jsem se ji, přesto o mne věděla. Seděla v jedné ze sklepních místností na masivním sudu a malíčkem si soustředěně pročišťovala levé ucho s lehce nakloněnou hlavou.

"VÍM, ALE JE TO DALEKO!"

"To nevadí", zašeptala a usmála se svým bezstarostným smíchem. Alespoň něco zůstalo stejné, uvědomil jsem si.

"Kdo jsem pro krysí děti? Šhade." Její jemný čistý hlas byl tichý a pokorný. Přesto oslovení jež použila. Slova. jež ji sem přivedla. Slovo, jež mne odsoudilo.

"PRO KRYSÍ DĚTI JSI .... TULÁK."
"Tulák?"

"NĚKDO BEZ DOMOVA. CIZINEC! TEN, S NÍMŽ PŘICHÁZÍ STRACH A PLÁČ!"
Chvíli mlčela, ale pak se zvedla.
"Někdy mám strach sama ze sebe, ale pak to radši vyženu z hlavy. Zaveď mne do síně šepotů."

"DÁVEJ SI POZOR! KRYSÍ DĚTI, CO ZDE SÍDLÍ, UŽ ČEKAJÍ!"

Tuláci přichází spolu se spánkem, jak únava a malátnost jež otupuje obezřetnost. Jsou prokletí a jejich zlo se jak smůla lepí každým dotykem. Kruté duše bez soucitu. Kdo z krysích dětí by se křivě podíval na černého tuláka, ten rána již nedožije.

Nikdo je neměl rád a přijímali je k sobě jen když nebylo zbytí. Vyprávěli si mezi sebou děsivé příběhy o tulácích zrozených v bažinách, kteří bloudí chrámem spolu s démony bolesti a smrti. Děvče se protáhlo úzkou škvírou když ji v temnotě stojící postava zastavila.

"Kdo jsi?" Přísný hlas patřil vyhublému chlapci jehož kostnatá postava čekala skryta v jednom z rohů.

Rášel se zastavila a sepjala podvědomě ruce.
"Jsem ... tulák!"

V lehkém pohybu svých paží odkryla deku a ve slabém příšeří se vynořilo temné znamení na bledé kůži. Hoch se přikrčil a jeho pohled nenávistně a se strachem probodával děvče. Ruce měl sepnuté v pěst, ale zášť nebyla silnější než hrůza z malého děvčete.

"Proč jsi přišla sem? Jinde..."

"Pust' jej", hlas jenž chlapce přerušil byl jemný a přísný. Zazněl z temnoty za ním a on vzdorovitě sklopil hlavu a pomalu ustoupil. Něco si zamručel pro sebe, ale nebylo mu rozumět. Rášel se protáhla dovnitř a rozhlédla se okolo. Místnost byla úzká, ale dlouhá a vysoká. Stěnou prorůstal mech, studený a vlhký se nepravidelně táhl podél štěrbin kamenů až kamsi do výše. Děvče zahlédlo i tenké větve stromů jež zakrývali neskutečně vzdálenou šeď slabého světla. Zdálo se jí, že zahlédla i vzdálený stín nad sebou. ale unavené oči pronikající skrz pařáty větví a listí se zamlžili slzami.

"Nemýlíš se, je to nebe", promluvil znovu jemný hlas znějící steskem, ,,je však příliš daleko."
Rášel si zaclonila oči aby přivykla stínu dole. Zem pokryta úlomky kamenů a ptačího trusu nebyla kamenná, pokrývala ji rozbahnělá hlína do níž dětské nohy zašlapaly drobnější kamení a úlomky větviček. Nedaleko sedělo na kameni děvčátko ve slaměném klobouku s rudou stuhou. Černé vlasy do půl zad ji jak hříva obtáčely ramena a stejně tmavé havraní oči pozorovali Rášel z pod kraje klobouku. Přísný pohled děvčátka o tolik menšího než děvče byl nesmlouvavý, neodpouštějící nekázeň. Sevřené, krvavě rudé rty měly nepřirozenou barvu líčení, jež umocňoval jednoduchý ale masivní zlacený náhrdelník. To pyšné, lehce šilhající děvčátko připomínalo svou dětskou tváří kurtizánu, jež na ulicích prodává své tělo. Mělo kolem sebe jejich auru ošklivosti, již se snaží vydávat za krásu. Jen drobné tělo tenkých údů k té auře připojilo nesourodý dojem nevinnosti.

Za ní se ke stěně krčila asi trojice dalších dětí, nahá těla se třásla strachem a zimou a jejich vyděšené oči nespouštěly pohled z Rášel. Po jejich tělech lezlo několik much z nichž občas jedna vzlétla a krátce zakroužila.

"Rozdělili bychom se o jídlo, ale sami dnes nemáme."

V zacuchaných vlasech dětí bylo množství černého peří, dlouhá lesklá brka tvořila kolem jejich hlav korunu. Vzpomněla si, že chlapec v chodbě ji měl také, jen tma ji zakrývala.
"Můj hlad není důležitý. Přišla jsem k vám, aby jste střežili můj spánek."

Děvčátko krátce kývlo, i ona měla ve svých vlasech několik per, ale v havraní černi jejich kadeří se nedali skoro rozeznat. Pomalu se postavilo a přešlo k ostatním dětem.
"Létavce!"

Vyplašeně pohlédli na ni a pak k děvčeti. Byly zmatené, jedno z nich skoro se nadechlo k odporu, ale přísný výraz jej umlčel. Pokrčilo rameny a řada špinavých těl se zavlnila. Úzkým prostorem zazněla křídla much spolu s těžkým zápachem hniloby. Rášel se zamračila a překryla si nos dekou. Nasládlý pach zvedal žaludek.

Kdesi z hora zaznělo zakrákání. když děvčátko ve slaměném klobouku položilo před Rášel rozkládající se tělo krkavce.

"Znáš cesty?"

"Některé", pokrčila rameny Rášel. "Chceme být dětmi létavce. Zařid' to!" Mrtvé tělo ptáka mělo vyškubaná všechna velká pera, jeho křídla byla směšně tenká a krátká. "Občas slétnou níž, létavci. A pak...."

"A pak jej krysy zabijí," dokončilo děvče a bosou nohou odstrčilo chcíplého ptáka. Jedno z dětí si dodalo odvahu a tiše se odpojilo od davu. Protáhlo se kolem děvčátka s kloboukem a uchvátíc létavce se znovu rychle vrátilo mezi ostatní. Krátké zašumění těl brzo ztichlo a všechny oči se znovu upřeli na nevítanou návštěvu.

"Pijeme krev létavce a tak jeho síla přejde v nás", posadilo se děvčátko před Rášel na chodidlo levé nohy. Její tenké končetiny vypadaly křehce a zesláble.

"Děti krys? Létavce? Proč se snažíte k něčemu patřit?" optala se.
"Říká se, že vlastností chrámu je trojice. Vlastníme tři věci! Projdeme tu tři existence! Triády, vládnoucí tomuto místu jsou také tři. Tak tomu bylo, než přišli noví vládci. Ti, co zkazili tento chrám. Je jich víc jak tři! Nevím kolik, ale existuje na to taková říkanka, kterou jsem už zapomněla. Patřit k jednomu z nich je jako prosba. Když tě přijme, jako své dítě, třeba ti dá víc času. Mimo krysích dětí, jsou tu i psi!"

"Psi?"
"Krysí děti přežívají na úkor slabých, jiných. Obětují jiné dítě. To psi ne. Psi žijí, dokud poslušně slouží jiným!"
"A dál?"
"Mi věříme v létavce! Na své děti je krutý, nepřijme každého! Ale koho přijme, již nikdy více nesmí slétnout k zemi! Dokud se nedotkne země, bude žít!" vysvětlilo děvčátko.
"Ke komu pak patří tuláci?" zamyslela se Rášel.
"Tuláci? Vy patříte k chrámu, tím pobuřujete místní vládce. Patřit k chrámu má nevýhodu!"
"Jakou?"
"Vlastností chrámu je trojice. Měně či více, oboje vás zradí!" ušklíbla se drobná vědma odporem.
Tak trojice, zamyslela se dívenka. Existují ještě další dva tuláci?
Ze stínu za Rášel se z tenké pukliny vynořil kostnatý hoch, krátce pohlédl na dvojici a znovu sevřel dlaně v pěst.

"Chci letět ptačí princezno! Je to mé právo." Zavrčel vzdorovitě hrdelním hlasem v odporu.
"Ne! Dnes není dobrý čas," odpovědělo děvčátko.

"Chytil jsem létavce a vypil jeho krev. Musím jít dřív, než se rozední a cesta je daleká."
"Je tu tulák a ten ti přinesl neštěstí!"

Chlapec plivl před děvče a ušklíbl se.
"Jestli chce mou smrt, ať si ji vezme. Připrav mne princezno, slunce už krátí můj čas."

Houf dětí oživl, loučili se s mrtvolkou velkého ptáka, objímali ho, líbali a po tváři jim stékali slzy. Nakonec jeden z nich podal s lítostí ptáka děvčátku. To jej rozložilo na zemi a kamenem mu postupně urazila obě křídla.

"Jsi krysou!" V jejím hlase zazněla všechna nenávist k zemi a stínu chrámu. "Je zaplaceno!" Hoch odstrčil Rášel a natáhl se k první spáře kamenné stěny. Šplhal pomalu a s jistotou, zeď se mu sypala pod rukama. ale on znovu hledal pevnější místo a oporu.

"Nevyleze!" zašeptala zoufale Rášel, ale děvčátko pokrčilo rameny. "Osud létavců je v jejich opatrnosti. Mé děti jsou zde v bahně," mávla neurčitě za sebe. Houf špinavých těl se lehce chvěl a zvědavé obličeje se obraceli ke vzdálené obloze. Záviděli mu, všechny chtěli být místo něj.

Drobné úlomky kamenů naráželi v pádu do stěn a s plesknutím zapadali do bahna. Jedno z dětí bylo zasaženo do hlavy, jen kviklo bolestí. než znovu zvítězila zvědavost. Uplynulo několik minut od chvíle co jim zmizel z očí, když dusot kamenů zesílil. Jeden obzvlášť veliký kámen se zarazil poblíž děvčátka a pak vše utichlo.

Rášel hleděla nahoru, ale nic už neslyšela ani neviděla.

"Přinesla jsi mu smrt. Je po všem, tak můžeš jít spát. Budeme tě strážit."
"Kolik jich už odešlo?"

"Mnoho", pokrčilo děvčátko rameny a zvedlo se z bahna. Namočilo prst do krve stékající po stěně a zvýraznila červeň svých rtů. Když prošlo kolem přikrčených děcek, zvedl se v temnotě roj líných much vydávající se za svou novou hostinou.

-

Jaro postoupilo a tím se krátila doba. již jsem mohl zůstat ve světě lidí. Vnímal jsem každou minutu, každý okamžik, který mi byl ukraden. Děvčátko již spalo a tak jsem jen poslouchal zvuky z venku. Vítr prohánějící se po střechách a kočky mrouskající se za komínem. Byla noc, ale přesto jsem zaslechl i křik vyplašeného ptáka. Žalostný vyděšený křik jenž skoro vzápětí ustal.

-

"Vstaň. prosím tě vstaň!" Vystrašený hlas špinavého děcka pronikl skrz závoje těžkých snů a Rášel se probudila. Kolem bylo ticho a mlčenlivý chlad bez života. Špinavá děcka byla pryč, jen děvčátko se krčilo u stěny.

"Co je?" zašeptala Rášel a opatrně stáhla deku na rameno.

"Jsou tu, pojď," špitla malá vědma a protáhla se do chodby. Děvče pohlédlo k obloze, všude bylo ticho, klid, ale i to mohlo být odpovědí. Zkusilo to znovu a pak se rozeběhlo za děvčátkem s kloboukem.

Sklepní cesty byly krkolomné a jediné podle čeho se orientovala byl zvuk kroků před ní. Proti světlému pozadí spatřila občas utíkající děvčátko. jenž přeskakovalo kamení spadlé z klenby a stěn. Pak se zastavilo a předkloněné unaveně oddechovala snažíce se popadnout dech. Naslepo utíkající Rášel klopýtla o jeden z kamenů a upadla na zem. Při pádu se odřela o zeď a rozbila si koleno. V bolesti se schoulila do klubíčka a opřena o stěnu.

Po tváři ji stékaly slzy bolestí, i když svůj pláč tajila za sevřenými čelistmi. Cítila krev jenž ji mokvala mezi prsty, tma okolo ji však bránila poznat, jak na tom opravdu je.

"Promiň", zašeptalo děvčátko mezi nádechy. "Nechtěla jsem."

Rášel mávla rukou a krátce se opřela o stěnu, aby zvládla nápor bolesti. Zavřela oči a skrz sevřené zuby procedila bolestivý vzlyk. Věděla, že není v bezpečí, ale nemohla si pomoci. Teď nemohla běžet dál.

"Nemůžeš za to, nech mne a běž dál," co nejsilněji zašeptala Rášel a prsty pevněji sevřela pulzující palec.

"Můžu," omluvně oddechovala děvčátko a v obavách se rozhlíželo okolo. Snažilo se proniknout i do temnoty chodby, ale tam vidět nemohla.

"Běž, budu-li mít štěstí..". zašeptala skrz bolest Rášel, ale děvčátko ji přerušilo.

"Nebudeš!" svíravá bolest plic ustoupila a ona se narovnala. Tváře i čelo hořící únavou, černé oči smutnější než kdy dříve.

Rášel se snažila ovládnout bolest natolik. aby svedla mluvit. Ale nepodařilo se jí to. Jen hlas děvčátka promlouval příliš hlasitě na krysí dítě. "Rášel, mistr tě volá.."

"Ješua je můj mistr", zašeptala a opřena o stěnu pomalu došlápla na zraněnou nohu. Vykřikla bolestí a do očí ji znovu vyhrkly slzy.

"Nemáme rádi když nám někdo uteče." Hlas děvčátka se stal hrubší a zlověstnější. "To se pak opravdu rozzlobíme."

Nepochybovala o jejích slovech. ale bolest ji bránila soustředění. Byla úplně bez obrany sevřena palčivou bolestí.

"A mistr má pro tebe mnoho dárků. Rášel." V jejím hlase se odrazila nenávist z níž šel strach. Palčivá bolest trochu ustoupila zatlačena rodící se eufórií. Spolu s ní jako by znovu zaslechla zpěv prokletých dětí. Rostoucí síla omámení ji ovládala každou chvílí pevněji.

Kdesi daleko ucítila krátký záchvěv bolesti, ale ten byl hned utopen. Ten další byl už o mnoho slabší. A třetí jen letmým dotykem na skráni.

Sevřela dlaně v pěst a zaostřila myšlenky zpět. Šlo to špatně proti síle bílého květu.

Z dálky se ozvaly vzdechy rozkoše a jako by její tělo náhle dospělo, zaplavilo ji teplé vzrušení. Palčivé a ovládající. Vnímala, jak ji ten pocit ovládá a přes všechen odpor těla se pokusila bojovat proti rozkoši pulzující jejími orgány.

Ve tmě stálo děvčátko před ní a ve zdvižené dlani svíralo krvavý kámen. Překvapená Rášel jej chytila za ruku a v bolesti se sesula na ni. Nevšímala si jejího škrábání. jen na ni více nalehla, aby si uvolnila ruku.

"Nemůžeš znásilnit létavce! Já nejsem ty, aby mne přeřízl sfetovanej harant", zapištěl její hlásek tmou. Rášel vyčrtla pravou rukou znamení a bolestně zašeptala, "Amen!"

A pískavý hlásek se utopil ve vykašlávané krvi.

"MŮRY JI SLÍBILI KŘÍDLA LÉTAVCE", zašeptal jsem nad zesláblým tělem znavené Rášel.. Kdesi v dálce zněl štěkot psů jenž se rychle blížil. Zdálo se mi, že jsem zaslechl i cvaknutí uvolněného vodítka. Ještě nebyl konec.

Rášel zatnula zuby a znovu se těžce postavila. Její kulhavý krok byl pomalý a zanechávala za sebou krev. Pohlédl jsem na rozbitý spánek , krev ji stékala po tváři na krk v širokém pruhu. Jak dlouho mohlo trvat děvčátku, než by prorazilo lebku?

"NENECHAJÍ TĚ!"

Neodpověděla. Zamlčovala bolest s každým krokem., přesto se nevzdávala. A štěkot psů sílil.
"BUDOU TĚ ŠTVÁT AŽ DO KONCE!"

Rášel dokulhala k temnému otvoru propadlé podlahy a zastavila se. Staré trámy zavrzaly pod její vahou, ale to už se dívka položila do volného prostoru. Do štěkotu psů jsem zaslechl borcené trámy a její smutný hlas.

"Amen!"

Zmizelo její tělo v hladově tmavé propasti.

(Pokračování zde)