Krysí děti - Den 7. (M)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH O PŘÍCHODU SLUNCE

Kostěnou harpunu, jenž až trochu křečovitě svíral v dlaních, vyrobil podle rad děda sám. Byla trochu hrubá a tvarově nepřesná, ale udělal ji pečlivě a byl na ni hrdý. Teď, poslední noc v níž se loučil s okolím i světem ji svíral v dlaních a nejistě ji pozoroval. Když byl malý, měl ze všech pohádek nejraději tu, o příchodu slunce mezi Laponce. Vždy si přál být oním chlapcem, kdo by si však pomyslel, že teprve s odchodem dětských snů, se mu toto přání vyplní.

Miloval svou dívku, učil se lovcem, a najednou byl tomu všemu konec.

Když to poprvé řekl rodičům. nevěřili mu a přivolali k němu šamana. Možná ho to mělo urazit, ale nakonec byl rád. Kdo jiný by mohl poradit než on.

Kdysi dávno v zemi Laponců nesvítilo slunce. Země byla tmavá a černá. Lidem byla zima až na třináct bratří, kteří bydleli v domě na kopci a v jejichž krbu hořel věčný obrovský oheň.

Tehdy přijel stařec na sobu a vyprávěl jim o slunci. Když se mu ale vysmáli, zesmutněl. "Jestli někdo z vás uvěří, ať se vydá mou stopou. Ať zavolá v opuštěném kraji mého soba, ten jej za mnou přivede.

Dnes v noci se vydá i on na cestu. Do země bez slunce, země černých bratří. Pohlédl na rameno, kde měl čerstvé tetování od šamana. Soby, jednoho za druhým okolo ruky a jeden z nich nesl ve svém paroží slunce.

"Ty věříš, že slunce existuje ", optal se jej stařec. "Nikdy jsem slunce neviděl, ale věřím vám. Určitě někde slunce je. "

"Dobrá tedy, vrať se domů a od každého z lidu sežeň jeden vlas. Z nich potom upleť pytlíček a s ním se vrať zase sem."

Bude je muset přesvědčit, aby mu každý daroval vlas a bude jích potřebovat hodně.

Vlastně už bylo pozdě v noci, ale on se bál ulehnout. I když byl sám. cítil, že se ještě nerozloučil se všemi. Neměl mnoho přátel. ale tím víc jej mrzelo, že o ničem nevědí. Snad mu odpustí, až bude jeho tělo zítra ležet zde na zemi mrtvé.

Mohl by jim něco napsat, ale psaní mu vlastně moc nešlo. Nechtěl poslední hodiny svého života nic psát.

Pohádka končila dobře, černí bratři byli zničeni a slunce se rozzářilo i nad Laponskou zemí. Ale dopadne i jeho příběh dobře. Bude mít šťastný konec.

Najednou mu připadali pohádky moc jednoduché. Hloupé. Vlastně si už ani nepřál být oním hochem, jenž přinesl slunce sem na sever.

Vlastní myšlenky jej zradily. Neuvědomil si, že mu poklesla hlava a usíná. Možná chtěl vydržet do rána. Neusnout a tak zvrátit slib hlasu, že si jej odvede.

Možná.
"Podívejte, co,jsem přinesl, zde v tomto pytlíčku z vašich vlasů nesu slunce. " Jeho křik zaslechli i černí bratři v domě na kopci, seběhli a chytili jej.

"Nevypouštěj jej, všechny nás oslepí a svým horkem spálí všechnu trávu. " Zastrašili lid a hocha zatáhli do černých bažin.

"Utopí jej," zašeptal.

DEN VII. - BÍLÝ SOB

Štěkot hledajících psů byl o něco slabší. I když ji mohly objevit každým okamžikem a znovu začít štvanici, dosud ji štěstí přálo.

S dekou v náručí šlo děvče rychlým krokem. Ve slabém světle dávala pozor na cestu a nevšímala si vzdálených stínů a chodeb. Sledovala hlavní chodbu až na je_jí konec. Rychlým tempem šla již přes hodinu podle popisu Černého beránka. Nebyla si jista, jestli nezabloudila. Míle chodeb, které minula, se neustále větvily a jediný omyl by ji zavedl úplně jinam.

Za posledním rohem chodba končila hrubou zdí masivních kamenů v nichž byly zasazeny mohutné dubové dveře s ocelovým klepadlem. Kované klepadlo znázorňovalo škodolibou zlou tvář s velkýma ušima a vypoulených očí pod klenutým obočím. Na vrchní části dřevěné plochy, nad klepadlem kam Rášel nedosáhla, byla vyryta hluboká jednoduchá kresba tvaru trnu.

"THURISAZ," zašeptal jsem

"Co?"
"RUNA ZLA. DÁ SE ČÍST I JAKO TROLL, OBR, SKŘET, nebo PENIS..."

Rášel přejela po povrchu kované hlavy prstem a zaposlouchala se do okolního ticha. I psí štěkot někam zmizel, ale to děvče neuklidnilo, spíš naopak.

"Beránek řekl, že zde mám svou cestu začít. Proto tam musím."

"KDO VÍ, KDE ZAČÍNÁ CESTA DO PODSVĚTÍ?" namítl jsem marně.

Děvče zkusilo otevřít, ale dveře se nepohnuly. Přitom si všimla na povrchu dřeva stop jiných rukou. I když vypadaly nepoužívaně a staře, docela nedávno tu někdo byl.

Shodila deku na zem a zkusila to znovu, plnou silou opřena do dubové plochy žalostně vykřikla námahou. Když už to vzdávala, proletěl chrámem jasný vrzající zvuk. Dřevěná plocha se pohnula a úzký pruh světla osvěžil kamennou šeď.

Rášel s dekou se rychle protáhla dovnitř, právě ve chvíli kdy zpoza rohu nahlédla hranatá psí morda. Na chvíli jsem ztuhl zahleděn do očí podlitých krví. Nesouměrnost hlavy jen

umocňovala její chlad.
"Před námi ji neskryješ Robi!"

Vskočil jsem do místnosti a s obavou sledoval přibližující se stín. Měl jsem šanci zemřít? Dříve, než jsem se rozhodl, dveře se zabouchly

Zdálo se mi, že jsem ještě zaslechl vysoký hlásek doprovázený úderem ocele na dlaždice.
"TEĎ PA TŘÍ MNE!!!! "

Krátce jsem zahlédl ocelové klepadlo tančit na podlaze, kruh dříve svíraný čelistmi kovaného skřeta.

"Průvan?" Zašeptala Rášel otočená ke dveřím. Pozoroval jsem mohutné kování a pochyboval.
"OBR, SKŘET, ....."

Prostorná místnost klenutých stropů osvětlovala vysoká gotická okna. Poslední paprsky slunce již dosahovali pouze k vrcholu místnosti a tak hustý porost trnitých šlahounů byl sotva znatelný v nepravidelně rozložených společenstvech obepínajících vysoké sloupy a plazících se po podlaze. Bílé květy se s odcházejícím sluncem uzavřely, ale jejich kořeněná vůně ve vzduchu zůstala. Maličká Rášel, bez deky již zanechala u dveří, procházela pomalu mezi trsy rostlin vyhýbajíce se vrstvě suchého listí jenž skrývalo křehké ostnaté úlomky trnů. Pomalu prošla až na druhý konec místnosti, kde ve výklenku ve zdi stála socha muže. Rostlinstvo ji skoro zakrylo, přesto se dala rozeznat silnější postava a ostré rysy tváře zakryté dlouhým vousem a vlasy spletených v copánky. V ruce držel kamennou knihu s reliéfem trojcípé hvězdy. mohutnou a tlustou, převázanou širokými pruhy tesané kůže. Socha nevypadala poškozená, přesto ale byla určitě dost stará. Styl zobrazení těla odpovídal gotické stavbě sloupů a oken obrovské místnosti. Tvořil s ní nedílný celek.

Jen její význam se ztratil v písmu mrtvého jazyka, které zdobilo podstavec. Jediné co dívka přečetla byl výrazný nápis: DISRI.

"Kdo jsi?", optala se šeptavě Rášel, ale socha samozřejmě mlčela.
"Ehm. . ."

Na kraji suchých šlahounů a zelené stěny stálo krysí dítě. V klidném postoji svíralo v ruce kostěnou harpunu a jeho tvář, směsice evropského a mongolského typu hleděla tiše k Rášel. Byl to již skoro dospělý hoch. Hubené, ale šlachovité tělo bylo dostatečně silné, aby byl dobrým lovcem. Černé krátké vlasy a tmavé oči jej přibližovali dávným národům, jež pod kopyty koní zanechávali za sebou jen zpustošenou zem, přesto se v jeho tváři odráželi i znaky civilizace a evropské společnosti.

Byl nahý, na rameni zdobení jednoduchým tetováním ve tvaru táhnoucích sobů. Celé tělo potřené mastnotou a na nohou převázané kožešinové boty národů blízko severního pólu. Klidně hleděl k dívce a když znovu krátce promluvil, děvče mu nerozumělo. Mluvil zvláštním jazykem, podobným ruštině. Znělo to melodicky.

Na něco se jí ptal. Chvíli čekal, než pokrčil rameny a usmál se. Zašeptal znovu, už více pro sebe a pak ukázal na své tetování. Přímo na jedno ze zvířat. tmavé tělo a paroží nad nímž byl tenký kruh. jen ono jediné mělo nad svou královskou ozdobou toto znamení.

,,Sob?" Zeptala se překvapeně Rášel, ale hoch jen pokrčil rameny. Naznačila dlaněmi nad hlavou paroží a on se usmál a vykreslil nad sebou kruh.

"Sob s míčem?"
"SLUNCEM."
"A co sob se sluncem? Tady přeci nejsou žádná zvířata."

Hoch znovu pokrčil rameny. Nerozuměl Rášel a tak jen zkusmo ukázal několika směry okolo a znovu se k ní tázavě otočil.

"Nevím? Tady nejsou," řeklo trochu dotčeně děvče pokrčíce rameny. Hoch zesmutněl a botou nervózně odhrnul suché listí a křehké větvičky. Něco si šeptal pro sebe. ale nebylo mu rozumět. Pak znovu ukázal na stylizovanou kresbu zvířete a zvědavě pozvedl oči.

"Sob?"
"Sob," zopakoval a i když cizí přízvuk slovo lehce zkomolil, bylo mu rozumět. Pokýval spokojeně hlavou a ukázal na kruh v paroží zvířete.

,,Myslíš ten kruh? Má to být slunce?" Když spatřila jeho zoufalý výraz pokrčila rameny.
"Slunce."

"Slun-ce." Slabikoval pomalu. "Sob, slunce."

Pak se sklonil a poodhrábl listí stranou, chvíli takhle sledoval zem, než pozvedl hlavu k děvčeti která jej pozorovala.

Když pokrčila rameny, znovu se sklonil nad zem a prstem slabě naznačoval. Protahoval značky směrem ke dveřím.

"Stopy?" Rášel se skrčila a pozorně si prohlédla podklad v posledním denním světle. Neviděla žádné stopy, nic co by jen bylo znamením velkého zvířete, ale všimla si podivné, docela hluboké rytiny v dláždění místnosti. Měla svůj řád a smysl, přesto nerozeznala opakující se prvek v části jež byla odkryta. 

Dlaní odhalila více z kresby. snažila se odstranit úlomky a kousky listů z kresby i na dalších dlaždicích. Hoch ji chvíli pozoroval, ale pak se přidal na druhé straně. Oba dva tak po chvilce odkryly dláždění přibližně do kruhu o průměru tří metrů mezi sloupy.

To, co vyryté linie znázorňovali. nebyl žádný obrazec, ani vzor. Pravidelný řád plynul z úhlů a linií rovnoběžných i kolmých čar, tvořících drobnou,ale přesto rozsáhlou mapu spleti chodeb. Obrovské množství místností rozhozených po podlaze umocňovali hrůznost obrazu i rozsáhlosti stavby. jejímž nedobrovolnými vězni byli.

Město bez ulic, jen další schodiště, chodby a sloupy podpírající klenby prostorných arkád. těžké průchody i tenké větrací šachty. Okna skrz něž nebylo vidět pro prach, rozseta podél desítek mil dlouhých okrajů chrámových zdí.

Stovky staveb připojované k původní. až se základ ztratil jak jeden z kamenů ve stěně pevnosti. Těžko kdy mohl člověk poznat, který z nich tam stál dříve, než přišel stavitel a přivezl další na nichž vystavěl svou pevnou zeď. Těžko kdy mohl někdo poznat v těch zapomenutých památnících architektury ještě ten první. co kdysi osamocen stál na holém kopci Krkavčí hory.

Jak písek byli malé místnosti a množství věží, písek rozsetý po cestě zdánlivě bez ladu. A přesto, to jen zdejší nedobrovolné oběti nechápali svůj osud a tyto zdi.

Ohromená Rášel, stojící nad gigantickou mapou, mlčela a překvapení ji bortilo každou myšlenku. Ale s mizejícím okouzlením z rozsahu svého vězení a díla, jež postavil dávný mistr, se vracel pocit zatracení. Což bylo v síle člověka, aby svým činem změnil a pohnul s chrámem, jenž svým rozsahem zastiňoval veškeré lidské dílo. Byli jen hmyz v rozsáhlém domě a ten mohl jen těžko doufat ve vítězný boj, ve splnění ideálů, jež si vysnil. Byli nic, prašná zrnka v poušti. ztracené děti v prázdném městě.

"Beránku", zašeptala Rášel a dlaní si setřela slzy svého pláče. "Ach Beránku, to je tvé tajemství?" posadilo se děvče na podstavec sochy a pozorovalo již sotva znatelnou kresbu u bosých nohou. Když se hoch posadil vedle a tiše ji objal kolem ramen, ani to nezjistila. Otřásala se pláčem jenž ovládal její vědomí a jenž ničil veškeré soustředění. Vlastně ani nevěděla proč pláče.

Po několika hodinách usilovné práce odkryli většinu podlahy místnosti. Hoch svou kostěnou harpunou prosekal bujný porost bledých květů a kusy rostlin odnosili ke stěnám. Mapa byla rozčleněna do několika dílů, z jistých souvislostí mezi částmi jsem odhadoval, že se jedná o plány určitých pater a úrovní této stavby.

Některé části zůstaly neodkryty, byly zničeny kořeny a kmeny o síle předloktí. Ale nezničená část přesto zabírala stovku čtverečních metrů.

Mladík i děvče poškrábané šlahouny trní a zpocení odklízením a čištěním podlahy usedli na deku u dveří. Potichu pozorovali tmou zalitý chrám a vdechovali kořeněnou vůni květů jenž zemřeli pod kostěnými zuby a tak naposledy sytili vzduch kouzelnými obrazy a štěstím.

Zrádným štěstím za jehož iluzí tiše pleskaly čísi nohy o kamenné dlaždice. Já ho slyšel když zašeptal.

" UVĚZNIL JSEM ŽIVOT. DRUHÁ Z TRIÁD! ZBÝVÁ JEŠTĚ JEDNA!"

..DAAMMM!" Odpověděl chrám.

(Pokračování zde)