Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu. V této části navíc i s jednou ilustrací Rusalky.
Kapitola II. - Zatracení
Vstoupila
do místnosti jen chvíli poté, co zapadlo slunce. Děti sedící po
zemi pozvedly k ní své tváře a jejich špinavé, výměšky
páchnoucí řady ožily. Spatřila úsměv a lesk v jinak
nepřítomných očích. O pár let mladší děvče s klínem a
stehny od krve.
Zastavila se u ní a svlékla svou
košili. Nalezla nejčistší místo jímž ji vtiskla děvčeti do
klína. Nemohla zabránit infekci, ale ta se stejně nemůže v těle
rozrůst rychleji, než si pro ni přijdou TAMTI ze sklepů a tmy.
Usmála se a pak beze slova došla
k oknu. Dnes zde bylo více dětí než včera. Věděla, že
někteří, jež ji včera poslouchaly, jsou již mrtví, ale mnohé
další přišly. Chrámem se již roznášela zpráva o novém
vypravěči. O novém příběhu.
A první z krysích dětí se
rozhodly opustit nejisté bezpečí malých místností a šachet,
aby proklouzly věčnou tmou chodeb. Kolik jich v temnotě
zůstalo bez pomoci napospas JIM. Snad měl pro zmizelé někdo
plakat, ale ona nemohla. Cesta do tmy byla jen hloupé šílenství.
Vyzula se pod oknem a vyskočila i s botami nahoru. Zády k místnosti
se posadila na chladný kámen. Pak začala vyprávět.
-
Slunce
zapadlo za vzdálené kopce, když maličká víla Ól opustila proud
řeky a vydala se úzkou cestičkou směřující k obzoru. A
tak si ani nemohla všimnout, jak proud řeky ve stínu stromů
zkrvavěl. Plný kalu a bahna, jeho zpěv potemněl v šepot a na
druhé straně se temný tvor zastavil z dlouhého běhu. Rudé
oči sledovaly drobnou dívenku poklidně směřující k obydleným
krajům země Arkádie.
Nejmladší z víl měla dlouhé
vlasy barvy jasného plamene až k nahým hýždím. Šla lehkým
krokem, snad tančila, ale pak její tanec postrádal lehkost
obvyklou pro víly.
Glag ohrnul pysky a přeskočil
naříkající proud kdysi křišťálové řeky, kopyta zaduněla
v trávě a jeho černá hříva zavlála v posledním
světle dne.
Maličká víla se otočila, měla
blankytně modré oči, jež zářily vlastním světlem. Toto byl
nejcennější z drahokamů královny víl. Osud mu vybral
nejnaivnější z víl, se svou zvrácenou škodolibostí mu opět
přál.
Doklusal k víle a tiše se
zastavil v hrdém postoji jednorožce.
“Kdo jsi?”, optala se a překvapeně
jej sledovala.
“Jsem černý jednorožec, vládce
jednorožců!”
A tehdy Glag nelhal. On kdysi opravdu
byl králem jednorožců. Jediný s kůží temnou jak antracit.
On měl kdysi obrovskou moc a ta jej svrhla a zničila, když chtěl
ovládnout i les temnot. Skryté síly mezi věkovitými stromy zkazí
každého, tím rychleji, čím větší silou vládne.
“Král jednorožců... Vypadáš ….
trochu zašle.”
“Uběhl jsem dlouhou cestu. Prach
sedl na můj hřbet a pokryl mi jazyk, než jsem tě dohonil. Běžel
jsem rychleji než vodní proud přímo z kraje stříbrných
vodopádů, přímo od královny víl.”
Víla vzhlédla k jeho černým
očím a zašeptala ukřivděně.
“Ještě se na mne královna zlobí?”
Glag se usmál. “už se nezlobí
maličká vílo. Ona sama mne určila kdysi za tvého ochránce,
proto přícházím”
“Tebe? A proč?”
Glag neodpověděl, utrhl trs trávy a
pomalu ho přežvykoval.
“Jmenuji se Glag, ještě si o mně
neslyšela, Ól?”
“Ne! Ale odkud znáš mé jméno?”
“Znám,” trhl hlavou v typickém
gestu hřebce a pohlédl k obzoru přežvykuje další trs
trávy.
Byla jiná než ostatní víly, ona se
snad opravdu už narodila pro les temnot. Neměla vílí lehkost,
spíš naopak. Velký zadek a postava oblých křivek byla jasným
důkazem vlivu ze světa lidí. Víla Ól vypadala jako obyčejné
dospívající děvče, byla stejná jako já nebo kterákoliv z vás.
Jen snad její naivnost, bezelstnost a nevinnost, jíž oplývala,
patřila dětem celého světa. Podivný ideál víly, jež byla
cenou pro Temný les.
“Kam máš namířeno, vílo?”
“Já nevím. Někam, kde je to jiné.
Kde to neznám.”
Zasnila se, a Glag pochopil. Měla
v sobě potulnou krev. Cit hledat nové a nepoznané. Bloudit.
Poznávat nové tvory a zvláštní místa.
Její jméno Ól znamenalo “Ta, jež
se toulá.”
“Znám místo, jež se nepodobá
v ničem tvému kraji. Místo, jež má své vlastní kouzlo. A
je jen kousek odsud.”
“A zavedeš mne tam?”
“Jen vylez na můj hřbet a já tě
tam zanesu.”
“Ale víly nejezdí na koni.”
Zašeptala a se strachem sledovala mohutný černý hřbet.
“Urážíš mne, vílo, já
nejsem kůň!”
“Promiň,” sklopila Ól pohled do
země. “Nechtěla jsem tě urazit.”
“A pak, víly neodchází do světa.
Vše je jednou poprvé.”
“Já, bojím se, že spadnu. Že se
neudržím.”
“Nemáš se čeho bát, pojedu tak
abys nespadla. Stačí, když se chytneš hřívy a já budu dávat
pozor, abych tě někde neztratil!”
Víla Ól měla obrovský strach, ale
věřila Glagovi, jak by mu věřil kdokoliv z vás. Glag znal
způsoby a slova, jimž svázal nevinnou duši, a ta pak poslouchala
na každé slovo. Nikdo nemohl odhalit jeho temnou mysl, pokud ji
dříve nepoznal. Ani kouzla maličké víly neměla tu moc. V jejich
rozhovoru Glag ani jednou nelhal. Vše, co řekl, byla čistá
pravda. Tak čistá, že obalila svou sítí i srdce víly.
Chvíli jí trvalo, než se vyšplhala
na temný hřbet a nezkušeně se usadila. Malé dlaně sevřely
hustou hřívu a drobné bosé nohy se přitiskly k slabinám.
Glag se vydal na cestu. A na té
cestě ji svázal mocným kouzlem. Víla Ól usnula a nevěděla nic
o děsivé rychlosti, jíž černý jednorožec běžel. Okolo
spících skrání víly plynuly cizí krajiny, místa nádherných
kouzel a snad i šťastných tvorů. Ól neviděla nic ze zemí, jež
jen málokdo navštívil. Nespatřila moře, po jejímž břehu Glag
běžel rozhazuje kopyty křišťálově bílý písek. Neviděla
vysoké štíty Modrých hor, mlhy v údolích a hvězdy nad
horami, když se Glagovy údery kopyt nesly ozvěnou. Nespatřila nic
z toho, po čem toužilo její srdce. V kouzelném spánku
zmizely daleké země za jejími zády a zůstal jen sen. Sen o touze
po dalekých krajinách.
Když se Ól probudila, stál Glag
v lese obrovských stromů. Propletené větvoví a listí
bránilo světlu, a tak ani paprsek neozářil stínoví kmenů. Byl
to kraj věčné temnoty, v níž zářilo jen jedovaté světlo
obrovských trsů hub, živících se tlejícím dřevem stromů,
sajících z nich jejich sílu. Víla si protřela oči ze
spánku a zívla. Opatrně sklouzla z černých zad hřebce do
tmavého mechu.
“Kde to jsme?”
“V lese stínů.”
“Moc hezky to tu nevypadá.”
“Někdy ne! Je to trochu smutný
kraj.”
Víla se rozhlédla okolo. Kmeny černé
kůry byly mnohem mohutnější, než nejsilnější strom, který
kdy spatřila. Silné kořeny se proplétaly mezi sebou jako hadi,
než zmizely v černé zemi, pokryté mohutnou vrstvou tlejícího
listí. Nedaleko jeden strom zestárl a neudržel již váhu svých
větví. Rozlámán zřítil se na zem, kde jej pokryl mech a plíseň.
Rozlámané křoviny, jež ve svém pádu zničil, se teď krmily
z jeho smrti a byly tak hustší než keře okolo. Přesto
nezůstalo po padlém stromu žádné světlé místo. Tisíce větví
ostatních stromů se natáhly za světlem a tak znovu zakryly
prázdné místo u svých kořenů.
Na kmeni v mechu postával králík,
jenž se pásl na nových listech keře. Nedal se skoro rozeznat, ale
bystré oči víly si jej přesto všimly. Usmála se, její oči se
rozzářily modrým třpytem, když na něj zavolala.
“Králíčku…”
Ušák se přikrčil a obezřetně si
prohlížel okolí. Když spatřil modrou vílu, kdesi hluboko
v temném srdci procitly staré vzpomínky. Vzpomínky na kraj
zelené trávy a jemu podobných bratří.
Šťastně se usmál na vílu, tolik si
přál být u jejích nohou, pást se v modré záři její
dobroty. Ještě svíral v tlamičce několik lístků, když se
rozeběhl k víle. Hned po prvním skoku jej však pohltilo
temné bahno bažiny skryté pod listím. Kalná hladina se uzavřela,
sotva stihl krátce vypísknout zoufalstvím.
A Glag se rozesmál.
“Vítej doma, bludná vílo.
Bludičko!”
-
Dívka
umlkla a pomalu se otočila k dětem. Přitom neopatrně shodila
rukou boty, jež udeřily o zem. Některé děti se lekly, ale pak se
tváře všech začaly pomalu probouzet zpět do reality. Vyděšené
a překvapené z náhlého konce. Nemohly pochopit, že by
příběh mohl skončit tak smutně. S tvářemi od slz tiše
šeptaly, než se jeden z chlapců odhodlal promluvit.
“A dál?”
Dívka seskočila na zem a ohlédla se
po dětech okolo. Pak pokrčila rameny a začala se obouvat. Děvče
s její košilí v klíně zde bylo nejstarší. Poslouchat
pohádky chodily jen mladší děti, nikdo jejího věku. Bylo jí to
líto, i když věděla, že stejně starých je v chrámu
opravdu jen málo. Byla v chrámu skoro nejstarší, všichni
okolo byly oběti s dětskou duší.
A v jejím věku se dětský pohled na svět vytrácel, když
narážel na realitu světa.
“Dál... Ještě je brzo vyprávět
příběh dál,” odpověděla utahujíc černé tkanice kožených
bot.
Děvče k ní natáhlo ruku se
zakrvácenou košili, ale dívka ji odmítla.
“Ty ji potřebuješ víc než já,”
usmála se.
Ale jak nasála směs pachu krve a
potu, probudily se v ní znovu myšlenky na domov.
-
Doma
se pohádala. Přišla pozdě a odmítla povědět, kde byla. A tak
vše skončilo hádkou a řevem. Když se do toho nakonec vložil i
otec, sebrala rozzuřeně několik svých věcí a práskla dveřmi.
Nenáviděla je a už se nikdy nechtěla vrátit. Oba ji po celý
život jen omezovali, ale vždy to nějak přešla. Vždy se přes to
přenesla. Ale když ji otec tu noc uhodil, měla toho právě tak
dost. Nikdy nechápala, jak její matka může s tím chlapem
vydržet a proč se dávno nerozvedla. Ale to je jejich věc. Ona tak
hloupá nebude. Není přeci už žádné malé děcko, aby se o
sebe neuměla postarat.
Venku ještě pořád lilo a navíc se
setmělo. Temná okna nedaleké továrny se chladně leskla ve světle
pouličních lamp, stíny temných ulic již žily vlastním časem a
tvory, jež jí naháněli strach. Pomalu se plížila podél
oprýskaných stěn, chladný déšť jí stékal po vlasech, dopadal
na vlněný svetr a vpíjel se do jeho silných vláken.
Bylo jí to jedno, přála si jen
zemřít. Chtěla být mokrá a onemocnět,
aby ji pak litovali. Aby poznali, co ztratili!
Pomalým brouzdáním prošla louží,
nevšímajíc si vody, která se dostala dovnitř. Pak se promočená
opřela o železnou mříž zdobeného plotu a pohlédla na prázdnou
ulici.
Světlo jediné lampy se odráželo od
mokré dlažby, když zvon z kostelní věže za kovovým plotem
zazněl prvním úderem jedenácté hodiny.
Za plotem, napůl zakryta zelenými
listy křovin, stála soška dětského andílka. Stejně zelená
jako zahrada, kámen byl pokryt řasou a mechem. Stejně ztracený
anděl jako ona.
Pořád pršelo.
“Čekáš na někoho, děvče?”
Chladný hlas patřil muži v kabátu, jenž přicházel pomalým
krokem podél kovového plotu. ”Už je dost pozdě na toulání!”
Jen pokrčila rameny a smutně
vyrazila ulicí dál.
Šedivé baráky a rozbitá omítka jí
lemovaly cestu. Chvěla se zimou, vzdorovitě sevřené rty. Šla
naslepo podél popsaných stěn vysokých domů. Vymlácená okna,
sklo vysypané na chodníku jí vrzalo pod nohama.
Proč ji vyhnali z domu? Její
vlastní rodiče! Vždyť je měla docela ráda!
Minula několik dalších ulic, než se
ukryla před sílícím deštěm v prvním otevřeném průchodu.
Z vlasů sklepala dešťové kapky a rozhodila je po promoklém
svetru. Stejně promočenou tašku postavila ke stěně na zem a
znovu vyhlédla ven. To, co bylo vytrvalým deštěm, zesílilo ve
vodní lázeň hnanou chladným větrem ulicemi. Stíny temných
průchodů tančily v záři prvních blesků. A město se
roztřáslo děsivým rachotem.
Dívka přivřela dveře a rozhlédla
se po zšeřelé chodbě. Odpadky u stěny, grafity a rozbité
dlaždice na zemi. Známé prostředí jí dodalo klidu, tuto chodbu
znala. Rychle sebrala tašku a rozeběhla se nahoru. Přišla trochu
dříve, než asi čekal, ale na tom přeci nezáleží.
Vyklopýtala po schodech do nejvyššího
patra a zastavila se přede dveřmi. Tiše zaklepala. Možná si
nebyla ještě úplně jistá, ale dveře se přesto otevřely skoro
vzápětí.
Stál v nich cizí kluk ve špinavé
bundě a s tetováním ve tváři. Výrazně hubený, oči lehce
zarudlé kouřem, jímž byl cítit
“Kde ses tu vzala, škvrně?”
Překvapením ze sebe nedostala ani
slovo, jen krátce pohlédla na malbu na stěně, aby se přesvědčila,
že je ve správném domě.
“Hledáš někoho?” Trochu
netrpělivě se zeptal znovu.
Vylekaně se obrátila zpět ke klukovi
ve dveřích.
“Já ….Je tu Glag?”
“Jo, přijde asi za hodinu,” zmizel
kdesi uvnitř. Z pootevřených dveří pomalu stoupal jemný
dým. Protáhla se dovnitř a zavřela za sebou.
“Udělej si pohodlí a usuš se!”
Hustý kouř přicházel z boční
místnosti pootevřenými dveřmi, kam kluk odešel. Štiplavý kouř
lehké vůně jí nebyl nepříjemný. Spíš naopak, po vší té
zimě a dešti to byla příjemná změna.
Hodila své věci ke stěně do stínu
stromů a opatrně nahlédla do místnosti.
Tři kluci a holka seděli na starých
dekách na zemi, mezi sebou popelník, již do půlky vypitou velkou
láhev a prázdnou plechovku od párků, vedle níž hořely dvě
svíčky.
“Pojď dál, škvrně,” mávl na ni
hoch a ostatní vzhlédli. “Sedni si a nestyď se. Mimochodem, mně
říkaj Kostra. Tobě?”
“Oli.”
Děvče se zvedlo a usmálo se. “Já
jsem Loran, pojď se vedle převlíknout.”
Dívka se ještě jednou ohlédla, ale
ostatní se již živě bavili mezi sebou.
V ateliéru bylo chladněji a nahá
dívka se chvěla zimou, zatímco jí Loran rozkládala věci po
zemi. Pak nalezla deku a podala jí ji.
“Kolik ti je?”
“Šestnáct!” hlas se jí zachvěl
lží, ale Loran to nepostřehla. Nebylo jí tehdy šestnáct, ale
sotva pár dní patnáct.
“A co doma?”
Pokrčila rameny.
“Utekla jsem.”
Loran se usmála. “Takových je nás
tu víc. Tady se ti bude líbit.” Objala ji kolem ramen a odvedla
ji zpět za ostatními.
Noc teprve začínala. Tehdy poprvé
pila alkohol. Poprvé kouřila trávu. Byla šťastná a zapomněla
na hádku s rodiči. Najednou byli neskutečně daleko, už je
nepotřebovala. Byla už velká holka a to vědomí ji naplnilo
pocitem dospělosti a samostatnosti. Usnula asi za hodinu omámena
účinky drog.
-
Nechala
za sebou krysí děti a jejich smutné tváře. Protáhla se větrací
šachtou do příčné chodby.
Na hranici tmy seděl malý chlapec a
plakal. Spatřila jej, až když seskočila, a hned si vynadala za
svou neopatrnost. Takovéto zamyšlení ji mohlo lehce stát život.
Jeho pláč zní příliš daleko a tady nikdo nemusel volat do noci
dlouho.
Obratně se protáhla do šachty
naproti, ale chlapec si jí všiml. V pláči se zvedl a natáhl
se za ní.
Věděla, že by měla hned zmizet, ale
drobné prsty na hraně větrací šachty jí bránily. Šachta byla
pro něj moc vysoko.
Krátce ty prsty pozorovala. Tolik mu
chtěla pomoci, ale nedokázala to. Měla strach z děsivě
prázdného ticha okolo.
V mysli se jí objevil pozdrav,
který zde několikrát zaslechla. Pozdrav opravdových přátel,
kteří se rádi vidí. A že jí bylo chlapce líto, tiše ho těm
dětským dlaním zašeptala, než rychle utekla pryč. Pryč od
TĚCH, jež volal.
Já i ty jsme krysí krev,
Krev, co žije v těchto zdech.
Naše kroky kráčí tmou,
Jedny dneska utichnou…….
A jeho pláč utichl.
(Pokračování zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat