pondělí 5. května 2014

Krysí pohádka - Kapitola 2


Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu. V této části navíc i s jednou ilustrací Rusalky.


Kapitola II. - Zatracení

Vstoupila do místnosti jen chvíli poté, co zapadlo slunce. Děti sedící po zemi pozvedly k ní své tváře a jejich špinavé, výměšky páchnoucí řady ožily. Spatřila úsměv a lesk v jinak nepřítomných očích. O pár let mladší děvče s klínem a stehny od krve.
Zastavila se u ní a svlékla svou košili. Nalezla nejčistší místo jímž ji vtiskla děvčeti do klína. Nemohla zabránit infekci, ale ta se stejně nemůže v  těle rozrůst rychleji, než si pro ni přijdou TAMTI ze sklepů a tmy.
Usmála se a pak beze slova došla k oknu. Dnes zde bylo více dětí než včera. Věděla, že někteří, jež ji včera poslouchaly, jsou již mrtví, ale mnohé další přišly. Chrámem se již roznášela zpráva o novém vypravěči. O novém příběhu.
A první z krysích dětí se rozhodly opustit nejisté bezpečí malých místností a šachet, aby proklouzly věčnou tmou chodeb. Kolik jich v temnotě zůstalo bez pomoci napospas JIM. Snad měl pro zmizelé někdo plakat, ale ona nemohla. Cesta do tmy byla jen hloupé šílenství. Vyzula se pod oknem a vyskočila i s botami nahoru. Zády k místnosti se posadila na chladný kámen. Pak začala vyprávět.
-
Slunce zapadlo za vzdálené kopce, když maličká víla Ól opustila proud řeky a vydala se úzkou cestičkou směřující k obzoru. A tak si ani nemohla všimnout, jak proud řeky ve stínu stromů zkrvavěl. Plný kalu a bahna, jeho zpěv potemněl v šepot a na druhé straně se temný tvor zastavil z dlouhého běhu. Rudé oči sledovaly drobnou dívenku poklidně směřující k obydleným krajům země Arkádie.
Nejmladší z víl měla dlouhé vlasy barvy jasného plamene až k nahým hýždím. Šla lehkým krokem, snad tančila, ale pak její tanec postrádal lehkost obvyklou pro víly.
Glag ohrnul pysky a přeskočil naříkající proud kdysi křišťálové řeky, kopyta zaduněla v trávě a jeho černá hříva zavlála v posledním světle dne.
Maličká víla se otočila, měla blankytně modré oči, jež zářily vlastním světlem. Toto byl nejcennější z drahokamů královny víl. Osud mu vybral nejnaivnější z víl, se svou zvrácenou škodolibostí mu opět přál.
Doklusal k víle a tiše se zastavil v hrdém postoji jednorožce.
“Kdo jsi?”, optala se a překvapeně jej sledovala.
“Jsem černý jednorožec, vládce jednorožců!”
A tehdy Glag nelhal. On kdysi opravdu byl králem jednorožců. Jediný s kůží temnou jak antracit. On měl kdysi obrovskou moc a ta jej svrhla a zničila, když chtěl ovládnout i les temnot. Skryté síly mezi věkovitými stromy zkazí každého, tím rychleji, čím větší silou vládne.
“Král jednorožců... Vypadáš …. trochu zašle.”
“Uběhl jsem dlouhou cestu. Prach sedl na můj hřbet a pokryl mi jazyk, než jsem tě dohonil. Běžel jsem rychleji než vodní proud přímo z kraje stříbrných vodopádů, přímo od královny víl.”
Víla vzhlédla k jeho černým očím a zašeptala ukřivděně.
“Ještě se na mne královna zlobí?”
Glag se usmál. “už se nezlobí maličká vílo. Ona sama mne určila kdysi za tvého ochránce, proto přícházím”
“Tebe? A proč?”
Glag neodpověděl, utrhl trs trávy a pomalu ho přežvykoval.
“Jmenuji se Glag, ještě si o mně neslyšela, Ól?”
“Ne! Ale odkud znáš mé jméno?”
“Znám,” trhl hlavou v typickém gestu hřebce a pohlédl k obzoru přežvykuje další trs trávy.
Byla jiná než ostatní víly, ona se snad opravdu už narodila pro les temnot. Neměla vílí lehkost, spíš naopak. Velký zadek a postava oblých křivek byla jasným důkazem vlivu ze světa lidí. Víla Ól vypadala jako obyčejné dospívající děvče, byla stejná jako já nebo kterákoliv z vás. Jen snad její naivnost, bezelstnost a nevinnost, jíž oplývala, patřila dětem celého světa. Podivný ideál víly, jež byla cenou pro Temný les.
“Kam máš namířeno, vílo?”
“Já nevím. Někam, kde je to jiné. Kde to neznám.”
Zasnila se, a Glag pochopil. Měla v sobě potulnou krev. Cit hledat nové a nepoznané. Bloudit. Poznávat nové tvory a zvláštní místa.
Její jméno Ól znamenalo “Ta, jež se toulá.”
“Znám místo, jež se nepodobá v ničem tvému kraji. Místo, jež má své vlastní kouzlo. A je jen kousek odsud.”
“A zavedeš mne tam?”
“Jen vylez na můj hřbet a já tě tam zanesu.”
“Ale víly nejezdí na koni.” Zašeptala a se strachem sledovala mohutný černý hřbet.
“Urážíš mne, vílo, já nejsem kůň!”
“Promiň,” sklopila Ól pohled do země. “Nechtěla jsem tě urazit.”
“A pak, víly neodchází do světa. Vše je jednou poprvé.”
“Já, bojím se, že spadnu. Že se neudržím.”
“Nemáš se čeho bát, pojedu tak abys nespadla. Stačí, když se chytneš hřívy a já budu dávat pozor, abych tě někde neztratil!”
Víla Ól měla obrovský strach, ale věřila Glagovi, jak by mu věřil kdokoliv z vás. Glag znal způsoby a slova, jimž svázal nevinnou duši, a ta pak poslouchala na každé slovo. Nikdo nemohl odhalit jeho temnou mysl, pokud ji dříve nepoznal. Ani kouzla maličké víly neměla tu moc. V jejich rozhovoru Glag ani jednou nelhal. Vše, co řekl, byla čistá pravda. Tak čistá, že obalila svou sítí i srdce víly.
Chvíli jí trvalo, než se vyšplhala na temný hřbet a nezkušeně se usadila. Malé dlaně sevřely hustou hřívu a drobné bosé nohy se přitiskly k slabinám.
Glag se vydal na cestu. A na té cestě ji svázal mocným kouzlem. Víla Ól usnula a nevěděla nic o děsivé rychlosti, jíž černý jednorožec běžel. Okolo spících skrání víly plynuly cizí krajiny, místa nádherných kouzel a snad i šťastných tvorů. Ól neviděla nic ze zemí, jež jen málokdo navštívil. Nespatřila moře, po jejímž břehu Glag běžel rozhazuje kopyty křišťálově bílý písek. Neviděla vysoké štíty Modrých hor, mlhy v údolích a hvězdy nad horami, když se Glagovy údery kopyt nesly ozvěnou. Nespatřila nic z toho, po čem toužilo její srdce. V kouzelném spánku zmizely daleké země za jejími zády a zůstal jen sen. Sen o touze po dalekých krajinách.
Když se Ól probudila, stál Glag v lese obrovských stromů. Propletené větvoví a listí bránilo světlu, a tak ani paprsek neozářil stínoví kmenů. Byl to kraj věčné temnoty, v níž zářilo jen jedovaté světlo obrovských trsů hub, živících se tlejícím dřevem stromů, sajících z nich jejich sílu. Víla si protřela oči ze spánku a zívla. Opatrně sklouzla z černých zad hřebce do tmavého mechu.
“Kde to jsme?”
“V lese stínů.”
“Moc hezky to tu nevypadá.”
“Někdy ne! Je to trochu smutný kraj.”
Víla se rozhlédla okolo. Kmeny černé kůry byly mnohem mohutnější, než nejsilnější strom, který kdy spatřila. Silné kořeny se proplétaly mezi sebou jako hadi, než zmizely v černé zemi, pokryté mohutnou vrstvou tlejícího listí. Nedaleko jeden strom zestárl a neudržel již váhu svých větví. Rozlámán zřítil se na zem, kde jej pokryl mech a plíseň. Rozlámané křoviny, jež ve svém pádu zničil, se teď krmily z jeho smrti a byly tak hustší než keře okolo. Přesto nezůstalo po padlém stromu žádné světlé místo. Tisíce větví ostatních stromů se natáhly za světlem a tak znovu zakryly prázdné místo u svých kořenů.
Na kmeni v mechu postával králík, jenž se pásl na nových listech keře. Nedal se skoro rozeznat, ale bystré oči víly si jej přesto všimly. Usmála se, její oči se rozzářily modrým třpytem, když na něj zavolala.
“Králíčku…”
Ušák se přikrčil a obezřetně si prohlížel okolí. Když spatřil modrou vílu, kdesi hluboko v temném srdci procitly staré vzpomínky. Vzpomínky na kraj zelené trávy a jemu podobných bratří.
Šťastně se usmál na vílu, tolik si přál být u jejích nohou, pást se v modré záři její dobroty. Ještě svíral v tlamičce několik lístků, když se rozeběhl k víle. Hned po prvním skoku jej však pohltilo temné bahno bažiny skryté pod listím. Kalná hladina se uzavřela, sotva stihl krátce vypísknout zoufalstvím.
A Glag se rozesmál.
“Vítej doma, bludná vílo. Bludičko!”
Bludičko…
-
Dívka umlkla a pomalu se otočila k dětem. Přitom neopatrně shodila rukou boty, jež udeřily o zem. Některé děti se lekly, ale pak se tváře všech začaly pomalu probouzet zpět do reality. Vyděšené a překvapené z náhlého konce. Nemohly pochopit, že by příběh mohl skončit tak smutně. S tvářemi od slz tiše šeptaly, než se jeden z chlapců odhodlal promluvit.
“A dál?”
Dívka seskočila na zem a ohlédla se po dětech okolo. Pak pokrčila rameny a začala se obouvat. Děvče s její košilí v klíně zde bylo nejstarší. Poslouchat pohádky chodily jen mladší děti, nikdo jejího věku. Bylo jí to líto, i když věděla, že stejně starých je v chrámu opravdu jen málo. Byla v chrámu skoro nejstarší, všichni okolo byly oběti s dětskou duší. A v jejím věku se dětský pohled na svět vytrácel, když narážel na realitu světa.
“Dál... Ještě je brzo vyprávět příběh dál,” odpověděla utahujíc černé tkanice kožených bot.
Děvče k ní natáhlo ruku se zakrvácenou košili, ale dívka ji odmítla.
“Ty ji potřebuješ víc než já,” usmála se.
Ale jak nasála směs pachu krve a potu, probudily se v ní znovu myšlenky na domov.
-
Doma se pohádala. Přišla pozdě a odmítla povědět, kde byla. A tak vše skončilo hádkou a řevem. Když se do toho nakonec vložil i otec, sebrala rozzuřeně několik svých věcí a práskla dveřmi. Nenáviděla je a už se nikdy nechtěla vrátit. Oba ji po celý život jen omezovali, ale vždy to nějak přešla. Vždy se přes to přenesla. Ale když ji otec tu noc uhodil, měla toho právě tak dost. Nikdy nechápala, jak její matka může s tím chlapem vydržet a proč se dávno nerozvedla. Ale to je jejich věc. Ona tak hloupá nebude. Není přeci už žádné malé děcko, aby se o sebe neuměla postarat.
Venku ještě pořád lilo a navíc se setmělo. Temná okna nedaleké továrny se chladně leskla ve světle pouličních lamp, stíny temných ulic již žily vlastním časem a tvory, jež jí naháněli strach. Pomalu se plížila podél oprýskaných stěn, chladný déšť jí stékal po vlasech, dopadal na vlněný svetr a vpíjel se do jeho silných vláken.
Bylo jí to jedno, přála si jen zemřít. Chtěla být mokrá a onemocnět, aby ji pak litovali. Aby poznali, co ztratili!
Pomalým brouzdáním prošla louží, nevšímajíc si vody, která se dostala dovnitř. Pak se promočená opřela o železnou mříž zdobeného plotu a pohlédla na prázdnou ulici.
Světlo jediné lampy se odráželo od mokré dlažby, když zvon z kostelní věže za kovovým plotem zazněl prvním úderem jedenácté hodiny.
Za plotem, napůl zakryta zelenými listy křovin, stála soška dětského andílka. Stejně zelená jako zahrada, kámen byl pokryt řasou a mechem. Stejně ztracený anděl jako ona.
Pořád pršelo.
“Čekáš na někoho, děvče?” Chladný hlas patřil muži v kabátu, jenž přicházel pomalým krokem podél kovového plotu. ”Už je dost pozdě na toulání!”
Jen pokrčila rameny a smutně vyrazila ulicí dál.
Šedivé baráky a rozbitá omítka jí lemovaly cestu. Chvěla se zimou, vzdorovitě sevřené rty. Šla naslepo podél popsaných stěn vysokých domů. Vymlácená okna, sklo vysypané na chodníku jí vrzalo pod nohama.
Proč ji vyhnali z domu? Její vlastní rodiče! Vždyť je měla docela ráda!
Minula několik dalších ulic, než se ukryla před sílícím deštěm v prvním otevřeném průchodu. Z vlasů sklepala dešťové kapky a rozhodila je po promoklém svetru. Stejně promočenou tašku postavila ke stěně na zem a znovu vyhlédla ven. To, co bylo vytrvalým deštěm, zesílilo ve vodní lázeň hnanou chladným větrem ulicemi. Stíny temných průchodů tančily v záři prvních blesků. A město se roztřáslo děsivým rachotem.
Dívka přivřela dveře a rozhlédla se po zšeřelé chodbě. Odpadky u stěny, grafity a rozbité dlaždice na zemi. Známé prostředí jí dodalo klidu, tuto chodbu znala. Rychle sebrala tašku a rozeběhla se nahoru. Přišla trochu dříve, než asi čekal, ale na tom přeci nezáleží.
Vyklopýtala po schodech do nejvyššího patra a zastavila se přede dveřmi. Tiše zaklepala. Možná si nebyla ještě úplně jistá, ale dveře se přesto otevřely skoro vzápětí.
Stál v nich cizí kluk ve špinavé bundě a s tetováním ve tváři. Výrazně hubený, oči lehce zarudlé kouřem, jímž byl cítit
“Kde ses tu vzala, škvrně?”
Překvapením ze sebe nedostala ani slovo, jen krátce pohlédla na malbu na stěně, aby se přesvědčila, že je ve správném domě.
“Hledáš někoho?” Trochu netrpělivě se zeptal znovu.
Vylekaně se obrátila zpět ke klukovi ve dveřích.
“Já ….Je tu Glag?”
“Jo, přijde asi za hodinu,” zmizel kdesi uvnitř. Z pootevřených dveří pomalu stoupal jemný dým. Protáhla se dovnitř a zavřela za sebou.
“Udělej si pohodlí a usuš se!”
Hustý kouř přicházel z boční místnosti pootevřenými dveřmi, kam kluk odešel. Štiplavý kouř lehké vůně jí nebyl nepříjemný. Spíš naopak, po vší té zimě a dešti to byla příjemná změna.
Hodila své věci ke stěně do stínu stromů a opatrně nahlédla do místnosti.
Tři kluci a holka seděli na starých dekách na zemi, mezi sebou popelník, již do půlky vypitou velkou láhev a prázdnou plechovku od párků, vedle níž hořely dvě svíčky.
“Pojď dál, škvrně,” mávl na ni hoch a ostatní vzhlédli. “Sedni si a nestyď se. Mimochodem, mně říkaj Kostra. Tobě?”
“Oli.”
Děvče se zvedlo a usmálo se. “Já jsem Loran, pojď se vedle převlíknout.”
Dívka se ještě jednou ohlédla, ale ostatní se již živě bavili mezi sebou.
V ateliéru bylo chladněji a nahá dívka se chvěla zimou, zatímco jí Loran rozkládala věci po zemi. Pak nalezla deku a podala jí ji.
“Kolik ti je?”
“Šestnáct!” hlas se jí zachvěl lží, ale Loran to nepostřehla. Nebylo jí tehdy šestnáct, ale sotva pár dní patnáct.
“A co doma?”
Pokrčila rameny.
“Utekla jsem.”
Loran se usmála. “Takových je nás tu víc. Tady se ti bude líbit.” Objala ji kolem ramen a odvedla ji zpět za ostatními.
Noc teprve začínala. Tehdy poprvé pila alkohol. Poprvé kouřila trávu. Byla šťastná a zapomněla na hádku s rodiči. Najednou byli neskutečně daleko, už je nepotřebovala. Byla už velká holka a to vědomí ji naplnilo pocitem dospělosti a samostatnosti. Usnula asi za hodinu omámena účinky drog.
-
Nechala za sebou krysí děti a jejich smutné tváře. Protáhla se větrací šachtou do příčné chodby.
Na hranici tmy seděl malý chlapec a plakal. Spatřila jej, až když seskočila, a hned si vynadala za svou neopatrnost. Takovéto zamyšlení ji mohlo lehce stát život. Jeho pláč zní příliš daleko a tady nikdo nemusel volat do noci dlouho.
Obratně se protáhla do šachty naproti, ale chlapec si jí všiml. V pláči se zvedl a natáhl se za ní.
Věděla, že by měla hned zmizet, ale drobné prsty na hraně větrací šachty jí bránily. Šachta byla pro něj moc vysoko.
Krátce ty prsty pozorovala. Tolik mu chtěla pomoci, ale nedokázala to. Měla strach z děsivě prázdného ticha okolo.
V mysli se jí objevil pozdrav, který zde několikrát zaslechla. Pozdrav opravdových přátel, kteří se rádi vidí. A že jí bylo chlapce líto, tiše ho těm dětským dlaním zašeptala, než rychle utekla pryč. Pryč od TĚCH, jež volal.

Já i ty jsme krysí krev,
Krev, co žije v těchto zdech.
Naše kroky kráčí tmou,
Jedny dneska utichnou…….

A jeho pláč utichl.


(Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat