pondělí 12. května 2014

Krysí pohádka - Kapitola 4.

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu.



Kapitola IV. – Krev na rukou

Zápach v místnosti oproti včerejšku zesílil. Musela se zastavit ve dveřích a trochu si na něj přivyknout, než mohla vstoupit dovnitř. I dětí zde bylo zase o něco více, seděly na zemi a ve chvíli, kdy vstoupila, se po ní společně ohlédly.
Krátce se rozhlédla, aby nalezla místo, kde leží mrtvé tělo. Přešla k němu svírajíc srdce ve své dlani.
Byla to dívka, jíž půjčila svou košili. Její krev je nalákala. Proto se stala obětí. Tiše se k ní sklonila a smutně pohlédla na srdce, jež držela, a pak do jejích smutných očí.
Pohladila ji a vrátila se k parapetu okna.
Boty, jež tam včera nechala, někdo odnesl, jen krvavá skvrna zůstala na parapetu, kde našla mrtvé srdce. Temnota nezačínala až v chodbě. Vlastnila již mnohé duše těch, co jí naslouchali.
Vyšvihla se nahoru a otočila se zády k místnosti. Aby mohla při svém vyprávění nerušeně sledovat mohutné černé ptáky za oknem. Krkavce, jež ji zavedli sem, do chrámu hříchů.
-
Glag se nikdy nevzdal. I když ztratil stopu, pátral po vílách s neúnavnou pečlivostí. A již tehdy bylo souzeno, že jim bude neustále v patách. Nemělo být noci, kdy by mohly v klidu usnout, nemělo být dne, aby přikrčeny v křovinách nesledovaly jeho pátravý zrak, jež je hledal.
A každou hodinu, každý okamžik v sobě černý jednorožec živil nenávist k těm dvěma.
Víly spávaly pod vývraty stromů a ve skalních puklinách. Jedna vedle druhé, nahá těla propletena v krátkém spánku, než znovu zaslechly přibližující se dusot kopyt Glaga. Pak se ve spěchu protahovaly ostružiním, přikrčeny při zemi a doufaly, že Glag nezahlédne bílou srst potkana Tera.
Lil učila Ól znát Temný les. Jak zbavit rostliny jedu, aby se daly jíst. Kde hledat nocleh a kde bezpečí. Jak poznat místa, kde loví šelmy, a jak se vyhnout temným jámám šílenství čekajícím na neopatrné.
Temný les měl tisíce nástrah a falší a každou z nich se musela modrá víla naučit rozeznat, každé z nich se vyhnout. A ani jeden z těch dní Lil nepomyslela na to, že zanechá Ól jednorožci a sama tak unikne.
Modrá víla zase pochopila, že les Temnot ji nikdy nepustí domů. Nikdy se s tím nesmířila a po nocích občas tajně plakala, když vzpomínala na své sestry a křišťálový vodopád. A puklo by jí srdce, kdyby věděla, že křišťálový vodopád se stal hrůzným krajem bažin s mračny komárů hledajících svou oběť. Kdyby věděla, že vílí královnu ve smutku rozfoukal vítr po bažinách a její sestry, teskné přízraky, žalostně bloudí bažinou a jejich pláč věští smrt.
Tak vysoká byla cena za vyvedení z lesa temnot.
A tak nic netušící Ól trpělivě poslouchala rady a ponaučení, trpělivě se učila znát místo svého vyhnanství.
A v žádném z těch dnů nevyčetla válečnici, že ji nenechala u těch kořenů. Nestěžovala si na cestu, ani na věčný strach, s nímž utíkaly.
Třináctý den seděly přikrčeny pod kořeny černého dubu a Lil rozplétala drobnými prsty dlouhé zlatavé vlasy víly Ól. Smutná víla, jejíž jinak obvyklý modrý přísvit pohasl, si kutálela po dlani oblý kamínek z řeky, již překročily před dvěma dny.
“Pořád se trápíš vzpomínkami?” Zašeptala Lil a Ól smutně kývla.
“Zapomeň na to. Odsud se nedá dostat. Jednou se Glaga zbavíme a pak si zvykneš, uvidíš.”
“Asi ne.”
Lil ji pohladila po vlasech a ramennou. “Věř mi, nejde to.”
“Ale Glag, ten to umí. Nebyl poprvé venku a kdysi vyvedl odsud i mou matku,” zašeptala dotčeně Ól.
“No, myslím, že tebe nebude chtít vyvést ven.”
“Ale dokáže to.”
“To jo,” připustila květinová víla. “Máš pravdu, nějak se z lesa umí dostat, ale to nám asi neprozradí. Jedině..”
“Jedině?” Zašeptala s nadějí v hlase Ól.
“Jedině, že by to věděl i někdo jiný. Ale kdo?”
“Vzpomeň si,” otočila se víla a její modrá zář zaplála s novou nadějí. Zlaté vlasy vypadaly najednou zelené a bledá těla víl modře.
“Já znám jen jediného, ale ten nám asi nepomůže!”
“Kdo?”
“Krkavec!”
“Ale můžeme to zkusit. Slib mi to.”
“Dobře,” kývla Lil a usmála se. Ve svých dlaních sevřela drobné ruce modré víly a zamyšleně přemýšlela o cestě, jež je čeká. Krkavec sídlil daleko a cesta k němu byla těžká a trnitá. Budou muset cestovat k severu, až k horám. A pak oklamat Glaga, než vstoupí do průsmyku na jedinou a smrtelně nebezpečnou cestu skrz Hory obrů.
Temnota okolo, po celou dobu nehybná a mrtvá, ožila vzdáleným dusotem kopyt. Vila Ól se probudila skoro okamžitě. Neustále osedlaný potkan zvedl hlavu a květinová víla vyskočila do sedla. Obratně uchopila dlaň Ól a vysadila ji k sobě.
Dusot kopyt zesílil a temný hlas Glaga zaržál radostí, když spatřil bílé tělo potkana a obě víly.
“Už mi nekniknete, víly!!”
Lil se ohlédla, když pobízela Tera k běhu. Ještě nikdy za těch posledních pár dní se nedostal tak blízko, jako v té chvíli. A i když byl Tera vytrvalý a silný, nemohl nikdy soupeřit s vše ničícím temným jednorožcem.
“Drž se a najdi Krkavce!” pískla Lil na Ól a sevřela pevněji tenké kopí. Doufala, že se nebude muset nikdy postavit Glagovi v otevřeném boji. Ale v té chvíli už nebylo vyhnutí. V plném trysku se odrazila z bílého hřbetu a její hmyzí křidélka zavířila vzduchem. Zdobený kovový hrot zaplál nocí a sklouzl k temnému tělu běsnícího jednorožce.
A obrovský potkan Tera zmizel v křovinách i s modrou vílou na zádech. Tam se už ale víla neudržela a sklouzla ze sedla. Její modré světlo v nárazu o kmen pohaslo právě ve chvíli, kdy květinová víla zaútočila sebevražedným útokem. Černý roh vykreslil do vzduchu pokřivenou čáru smrti, temné kouzlo žíznící po síle maličké víly.

-
Jeden z krkavců zabušil silným zobákem do tlustého sklíčka. Dívka sledovala jeho strnulý pohled a spatřila srdce dívky, ležící vedle ní. Chtěl ho.
Poznala to a pochopila, že nebude moci nosit srdce neustále s sebou. Pomalu začne hnít a ztrácet svou sílu, ztrácet nevinnost.
A v temném chrámu nebylo místa pro hrob. Ať jej položí kamkoliv, dříve či později ho naleznou všudypřítomní potkani a seberou jí ho.
Chtěla jí pomoci alespoň teď, ale znala jen jedinou možnost. Uložit jej sama v sobě.
Chrám nad ní znovu vyhrál. Jak si mohla v tomto světě uchovat čistou duši?
Po tvářích ji stékaly slzy, když vzpomínala na malou dívenku a nevšímaje si zápachu již rozkládajícího se masa, přiložila tuhý sval ke rtům.
A vzpomněla si na jinou dívku. Dívku, jež ji učila milovat, na Alici.
-
Pod jejími dotyky zapomínala na vše okolo sebe. To děvče znalo její tělo lépe než ona sama a pokaždé ji svedlo překvapit něčím novým. A ona, sotva se probouzela z omámení předchozího vrcholu, už cítila ve svém klíně novou touhu. Brala bez omezení a sama se naučila rozkoš dávat. To Alice jí zapletla vlasy do dlouhých copánků a vyholila drobné chmýří v klíně a v podpaží. A ona pak naopak zase jí.
Zvykly si nevnímat Glaga, jemuž občas stály modelem. On žil ve svém světě a ony dvě v jiném. Věřil svým dílům víc než skutečnosti, občas dlouze rozprávěl o postavách na svých obrazech, dával jim jména a různé povahy. Ale nikdo ho neposlouchal.
Jednou se jej zeptala, jak může na něco takového přijít, a on se urazil. Řekl, že vše je čistá pravda, že si nevymyslel ani čárku. Že všechno viděl ve svých snech a vše co namaloval, se opravdu jednou stane. Je to nadání, vidět budoucnost, říkal.
Pokrčila tehdy jen rameny a nechala ho být.
A tak všechen čas trávila s Alicí. Pokud je Glag nemaloval, válely se celý den v posteli. Pospávaly, nebo se mazlily a nevšímaly si moc ostatních z party Raven, kteří je začali nazývat dvojčata. Byli to stejně vesměs rváči a zloději.
K droze se dostaly jen výjimečně, ale to jim zase tolik nevadilo. Nepotřebovaly ji.
A když se večer setmělo, odcházely bloudit po městě. Temné uličky ji už tolik neděsily, sama se pomalu stávala nočním obyvatelem města.
Někdy v té době se Glag rozhodl namalovat dvě mazlící se víly. Těšily se, že budou namalovány podle nich, když hodiny stály modelem. Cítily nový zápal a touhu. Možná si přály, aby se ten obraz stal zvěčněním onoho času. Ale Glag mnoho znaků pomíchal, stejně jako jejich vlastnosti. Každá z víl měla něco z nich, ale byly jiné.
Rozčílil je tím, stupidní břídil Glag, a přestaly si jej všímat. Byl to blázen, zavřen ve svém světě nevěděl nic o skutečnosti. Alespoň si to tak tenkrát Oli myslela.
To Glag tehdy věčně vyprávěl o nekonečné stavbě, srdci Temného lesa. Stavbě, jež je prý v našich myslích stejně jako tady, ve skutečném světě. Smála se mu a on hleděl zasněně ven do ulic a mlčel třeba celé hodiny. Stál tam, i když jej ignorovaly, a pak třeba najednou promluvil.
“Je tu blízko, přesně na hranici našeho světa. Skoro se na něj dá sáhnout, skoro…”
A znovu mlčel. Jeho šílenství takto narůstalo každým dnem. Až přestal malovat fantastické tvory a jediné, co kreslil, byly uhlové črty šílených dětí. Plačících, prosících a mrtvých dětí. Prostě zešílel a brzy o tom věděl každý z party Raven.
Z  temného chrámu byl na mnoho věcí trochu jiný pohled než z tepla domova.
Dnes už ví, že jsou i místa, o nichž lidé ani netuší. Jako třeba gigantická stavba, jíž se dá skoro dotknout, jak je blízko. Jenom kousíček dál, než dosáhnou vaše dlaně. A která nemá ráda, když někdo odkrývá její tajemství.
Byla třináctá noc v partě Raven. Seděly s Alicí na přístavním molu a předávaly si mezi sebou poslední cigaretu trávy. Město zahalené v mlze se rozkládalo za jejich zády a nevšímalo si jich. Neměnné ticho okolo, každý zvuk byl umlčen temným mořem a hustou mlhou.
“Kolik jsi měla kluků?” zeptala se Alice. Ale ta jen pokrčila rameny. Hleděla k temnému obzoru, ke vzdálené lodi, která se pomalu přibližovala.
“A kolik je ti let?” zkusila další otázku. “Vypadáš mladší než já.”
Neotočila se, jen nepřítomně kývla.
“Město stínů se dětí neptá, cítí-li se již dostatečně dospělé.”
Nic jí na to neřekla. Jen zvedla hlavu ke vzdáleným světlům lodi. Mlha halila její tmavý obrys, a tak světelné body byly jedinou známkou její přítomnosti.
Alice zahodila nedopalek do moře a zvedla se. Smutným pohledem blankytných očí pohlédla k městu.
“Mám divný pocit, radši se vrátíme.”
Oli k ní vzhlédla, nosila krátkou sukni a tak viděla, jak se jí chvějí kolena. Nebyla to zimou, jen byla najednou rozrušená.
Tak přikývla, ale to už Alice směřovala k městu. Šla rychlým tempem, pohled upřený do země , nedívala se vpravo ani vlevo.
Doběhla ji až o ulici dál, když stoupala k centru.
K domu došly rychlým tempem za necelou půlhodinu. V ulici stálo několik policejních aut, modrá světla se odrážela od oken a těch několik zvědavců, jež neodradila ani pozdní hodina, postávalo v malém hloučku okolo a v poklidu spolu debatovali. Alice směřovala přímo k domu. Oli napadlo, že by ji měla zastavit, že by měly nejdříve zjistit, co se děje, ale neudělala to. Pak z boční ulice vyběhl Kostra a chytil ji za rukáv.
“Neblbni. Pojď! Ostatní už na vás čekají.”
“Co?“ Probrala se v překvapení a pak znovu pohlédla na pobíhající policajty. Přikývla a s povzdechnutím následovala Kostru do temné uličky.
Nebylo to daleko, jen pár ulic než všichni tři vlezli do inženýrské šachty. Při světle zapalovače došli až k jedné z rozboček, betonové místnosti prokřížené množstvím nahrubo zaizolovaného potrubí a spletí elektrických kabelů. U stropu svítilo mdlé světlo, jež alespoň částečně osvětlovalo tuto místnost s množstvím děcek.
“Co se stalo?” Zeptala se Alice, zatím co se Oli snažila zorientovat v členité místnosti s pospávajícími těly. Mnohé viděla poprvé a u zadního potrubí se tisklo i několik žebráků, kteří stoprocentně nepatřili k partě Raven.
“Někdo podřízl Glaga. Nějakej hajzl to pěkně posral.”
“Proč?” Přerušila ho Alice. Kluk svírající v neklidných prstech pistoli překvapeně vzhlédl.
“Jak, proč?” Vykřikl a ostatní se po něm otočili. “Prostě to tak nenechám bejt. Až mi přijde do rukou…”
“Proč by někdo zabil Glaga? To přece nemá smysl.” Přerušila ho Alice a hoch jen zuřivě mávl rukou.
“Jak to mám do hajzlu vědět? Glag byl čurák, co o ničem nevěděl.”
“Ať to byl kdokoliv, spálil všechny jeho malby i obrazy, který tam našel.” Zašeptala Loran, postávající u světla, v dlaních držela arch papíru z bloku, do něhož si Glag črtal.
“Tahle zůstala. Asi bys to měla vidět,” pohlédla ještě jednou na kresbu a pak ji podala Oli. Byl to její akt.
Špinavá a nahá seděla na parapetu gotického okna. Ve tváři bolest a smutek, za sebou různě tmavá skla skládající trojcípou hvězdu. Celá kresba byla roztřesená, načrtnutá rychlými tahy až na ruce zakrývající klín. Tam Glag použil veškerý svůj um kresby a detailu. Rozeznala ve stínu za prsty i své pohlaví, přesné tvary. Nikdy ji nenapadlo, že by si pamatoval takové věci.
Vzhlédla k Loran a pokrčila rameny.
“No a?”
Alice zatím studovala Glagovu kresbu. Pak ji podala zpět Loran a s povzdechnutím se posadila na jednu z trubek.
“Nedává to smysl. Proč by někdo zabíjel Glaga?” Zašeptala Oli a posadila se vedle.
Alice jen pokrčila rameny.
“Spálit obrazy. Komu mohly vadit?” Celé to nechápala. Vlastně měla na sebe vztek, že jí ho není ani trochu líto. Měla by cítit alespoň nějaký smutek a ne jen to prázdno.
“Nešlo o obrazy. Musel vědět něco, co ho zabilo. Něco, co možná na jeden z nich i namaloval,” zašeptala Alice a přetáhla přes hlavu huňatý svetr. V místnosti bylo o dost tepleji než venku, kde už začínalo vládnout podzimní počasí.
Oli se to zdálo nesmyslné. Znala zpaměti všechny jeho kresby i malby. Všechno to byla jen fantazie. Tvorové z legend a pohádek. Přízraky a děsivé stvůry noci.
Chvíli mlčela, ale pak jí to nedalo.
“Ale?”
“Ale Glag kreslil jen nesmysly,” dodala Alice a Loran kývla.
“I když jim věřil, byly to jen pohádky. Výmysly jeho šílenství.” Pomalu a úhledně poskládala jeho poslední črtu a schovala ji do výstřihu.
Kluk naproti Oli si pořád hrál s pistolí, přičemž se celý chvěl. Byl nervózní a chvílemi dostávala strach, že mu rupnou nervy a po někom vystřelí. Až později se dozvěděla, že to byl Glagův bratr.
I když si nebyli moc podobní, byli oba podobně šílení.
Možná by nad tím vším jen mávla rukou. Vše se mohlo změnit jen ve špatný příběh jednoho večera a dnes ví, že by jí to vůbec nevadilo.
Tu noc nespal nikdo klidně. Slyšela ostatní, jak se převrací, nebo si tiše mezi sebou povídají. Glagova smrt na nich ležela jako přízrak a kluk s pistolí se budil snad každou hodinu.
-
Bylo pozdě v noci, všechna děcka už spala svým neklidným spánkem. Občas se některé z nich zavrtělo v neklidném snu, prožívajíc znovu hrůzy dnů strávených v chrámu.
Nebylo úniku, chrám opouštěl mysl dětí jen zřídka. Jeho krutost se vrývala hluboko do podvědomí, a tak sny byly stejně děsivé jako šílenství dne.
Pohlédla na své krvavé prsty a otřela je do špinavých kalhotek. Měl její příběh šanci změnit alespoň jejich sny?
Tiše seskočila z parapetu a rozhlédla se, jestli nespatří své boty. Marně, nikde nebyly. Už je nosil někdo jiný. Přešla po chladné podlaze k větrací šachtě ústící ze zdi ve výšce jejích očí. Ještě se opatrně zaposlouchala a pak se vyšvihla nahoru.
Glag věděl, že ji chrám dostane. Věděl to, ale ona jej neposlouchala. A teď tu bloudí temnotou chodeb a smrt se jí vyhýbá? Co po ní vlastně osud chce?
Každý den se vracela zpátky k místnosti, kde na gotickém okně sedávají vypravěči před tváří dětí. Dětí, jež si temnota stejně vezme. Dnes či zítra, co na tom záleží!
Vracela se a přitom věděla, že dokud bude vyprávět, smrt se jí vyhne. Stojí ve vedlejší chodbě nebo ustoupí ke stěně, když tápe temnou chodbou. Možná stojí jen pár centimetrů od ní.
Děti zde je nazývají Můry, ale žádné to slovo nevysloví. Přináší to smůlu. Volá je to. Ale spíše to jsou démoni. Temnota. Jestli byla pravda, co šeptaly krysí děti, každý vypravěč dovyprávěl svůj příběh do konce. Nikdy nepřišli Můry dříve, ale ani později.
Třeba teď kráčí za ní a když se otočí, zešílí hrůzou! Ale možná ji její pohádka opravdu chrání. Může ji vyprávět nekonečně dlouhý čas a pak bude snad i její život zde bez konce. Ale proč? Věděla, že ji zabijí dříve, než pozná pravdu. Možná naopak zešílí, až pochopí jejich hru.

(Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat