Kapitola V. - Zakázané
Rezavý
řetěz s hrubými oky ji chladil do dlaní, když vytahovala
okov ze studny a nalévala do těžké kádě posledních pár litrů
vody. Hladina nedosahovala ani k půli, ale studna byla hluboká
a naplnit káď až po okraj by bylo zbytečně zdlouhavé. Sundala
špinavé a již skoro zničené kalhotky a s přemáháním
vstoupila do ledové vody. Myla se rychle, hrubě ze sebe sdírajíc
nánosy mazu svým posledním kouskem prádla.
Kolikátý už tu byla den? Nevěděla
to přesně, ale nejméně pátý. Čas zde
běžel úplně jinak než ve městě. Všechno tu bylo jinak.
Ledovou vodou zrychlený tep jí
burácel ve spáncích, když se snažila umýt si vlasy. Pak konečně
trochu spokojená vyskočila z kádě a sklepala ze sebe
chladnou vodu. Z dřevěného dna vykroutila zčernalou zátku a
položila ji vedle. Kalná hladina zavířila ve víru a voda se
s hlasitým bubnováním rozlévala po místnosti.
Krátce pohlédla na své špinavé
kalhotky a pak se rozhlédla po místnosti. V jednom rohu
spatřila několik kusů prádla. Oblečení, které tu zanechali
jiní už před ní. Pohodila je tam a už chtěla odejít, když si
všimla malinké košilky. Muselo to být ještě hodně malé dítě,
jemuž patřilo.
Jak asi dlouho přežilo? Pár hodin?
Na vysoké okno zabušil velký pták.
Překvapeně se po něm ohlédla a pak smutně kývla.
“Já vím.”
Hleděli
na ni trochu překvapeně, když nahá, ale čistá vstoupila do
místnosti. Pomalu přešla k oknu a vyskočila na kamenný
parapet. Cítila v sobě i život oné dívky.
Tentokrát zůstala sedět s tváří
k nim, jen dlaně složila před znovu zarůstající klín.
Pomalu pohlédla z jedné tváře do druhé. Cítili její
upřený pohled a ten v nich probouzel vinu. Všichni do jednoho
sklopili před jejíma modrýma očima zrak k podlaze.
A pak teprve začala vyprávět.
-
Ticho
ležící na okolní krajině přehlušovalo jen monotónní vrzání.
Nekonečný zvuk vtírající se do mysli pomalu se probouzející
víly. Zraněná po obrovském úderu o kmen stromu ji bolelo celé
tělo a jen chladivý vzduch jí dodával potřebné uklidnění.
Chladný vzduch, mrazivý a ledový oproti vlhkému vzduchu Temného
lesa.
Víla Ól namáhavě otevřela oči.
Kam až dohlédla, se rozprostírala
kamenná stěna pokrytá ledem a sněhem. Vrchol skal se ztrácel
v temnotě hustých mračen bouřlivě se převalujících
v úzkém žlabu.
S námahou se opřela o lokty.
Ležela na dřevěných sáních přivázaných k postroji
obrovského bílého potkana. V sedle seděla květinová víla
zabalená do pláště.
“Kde to jsme?” Zašeptala s námahou
modrá víla a válečnice se otočila. Uplynulo několik dní,
během nichž se modrá víla ani nepohnula. Její dech byl sotva
slyšet a každá hodina mohla být tou poslední. Celou dobu cítila
květinová víla strach, poprvé ve svém životě měla opravdový
strach. Před očima ji bloudily nejčernější myšlenky, vídávala
sama sebe kopat ve sněhu hrob pro modrou vílu, a najednou to
všechno bylo pryč.
Maličká víla, ještě otřesená,
ale už při vědomí, poprvé po několika dnech promluvila.
“Není ti zima? Pod plášť se
vejdeme obě.” Zeptala se válečnice, i když věděla, že vodní
víly netrpí nikdy zimou.
“Ne,” usmála se Ól a položila
hlavu zpátky do kořeny svázaných saní. Jemná náruč listí a
sněhu zahalila její nahé tělo jako nejjemnější obvazy a léčivé
obklady.
“Jsme v Ledovém průsmyku, na
jediné cestě přes Hory obrů,” zašeptala do ticha válečnice.
Ól chvíli mlčela, než se znovu
zeptala.
“A Glag?”
Modré víle neuniklo několik obvazů,
jež stahovaly hojící se rány válečnice. Poznala, že byla
v bezvědomí mnoho dní stejně jistě, jako že bojovná víla
přežila jen zázrakem.
“Nedával si pozor a spadl do jedné
z jam šílenství.”
“Takže je mrtev?” Všechny zkazky,
jež jí válečnice vyprávěla, plynuly k tomuto jedinému
závěru. Nic nemohlo odolat temnotě a hrůze skryté v temných
jámách šílenství. Přesto drobná víla sedící v sedle
ověšeném množstvím věcí jen pokrčila rameny.
“Kdo ví? Krk bych na to nevsadila.”
Ól se chtěla ještě zeptat na plno
věcí, ale neměla k tomu odvahu. Zlý Glag byl hrůza bez
konce. Najednou věřila, že by se vrátil i ze samotného pekla.
A nebyla daleko od pravdy. To, co by
jiné z Temného lesa zničilo, pokořilo a zahubilo ve vlastním
šílenství, Glag přestál zdánlivě bez nehody. Jen jeho mysl se
změnila. Šílenství se v něm zabydlelo jako nejpůvodnější
myšlenka, jako nejdůležitější z instinktů, a ten jej teď
hnal dál po stopě zraněných víl.
Kde by mnozí váhali, jemu šílenství
ukazovalo cestu. Byl jako temný šíp cestující lesem s úděsnou
přesností a jistotou, otrávený zlobou a touhou po pomstě. V lese
Temnot nebylo nic horšího, co by mohlo víly pronásledovat. Každý
tvor, ať už byla jeho mysl temná a zlá sebevíce, uhýbal ze
stopy, kde cítil šílenství černého jednorožce.
A možná, že to malá vílí
válečnice věděla. Že cítila tu temnotu, jež běžela po její
stopě. Možná mlčela jen proto, aby neděsila pomalu se zotavující
vílu Ól.
Tak putovaly putovaly dalších třináct
dní od posledního setkání s Glagem, než dorazily na vrchol
štítu hory Gant, kde se rozkládal obrovský hrad obrů.
I když je dlouhá cesta znavila,
pohled na děsivé a přesto úchvatné dílo obrů je naplnil
úžasem. Zde sídlil Krkavec, jeden z tvorů, jež mohli znát
odpověď na jejich otázky. Měly za sebou třináct dní dlouhý
pochod a přesto nebyly cíli o moc blíže než na počátku. Obři
byli zlí tvorové a pokud by víly polapili, čekal by je krutý, i
když milosrdně krátký osud. Staly by se jedním z mnoha
chodů obří večeře.
-
Když
padal soumrak, odvázala vílí válečnice sáně z postrojů
bílého potkana Tera. V bahnitém příkopu nalezla to
nejčernější bahno vyvěrající z hlubin obřího hradu a
jím zatřela bílou srst potkana stejně jako bledé tělo a plavé
vlasy modré víly. Vše, co pocházelo z hradu obrů, bylo
prosáklé zlem a tíživý maz dráždící kůži uhasil i modrou
zář v jejích očích. Těžce dýchala a po tvářích jí
tekly slzy bolesti, ale vůle poznat tajemství cesty z Temného
lesa byla silnější.
A tak, když jeden z obrů
přistoupil k mechanismu padacího mostu a zem se otřásla jeho
těžkými kroky, překlopýtal začerněný potkan i se svými
jezdci na hřbetě po starých prknech do hradu a ukryl se
v nejtemnější škvíře obrovského domu.
“A kde ten Krkavec vlastně je?”
Zeptala se s bolestným stenem modrá víla.
Lil zoufale pokrčila rameny. To byla
jedna z věcí, které netušila. A obří hrad, i když nebyl
nijak rozsáhlý, byl pro malé víly příliš gigantický na to,
aby jej prohledaly dříve, než se rozední.
Obr zajistil bránu a pak stejně
těžkým krokem odešel do jediných dveří zajištěných masivní
ocelovou klikou.
“Myslím si, že máme štěstí.
Ostatní nejsou asi doma,” zašeptala válečnice, ale víla Ól se
při vzpomínce na obrovskou stvůru zachvěla.
A obr zatím došel ke kleci, která
visela vysoko u stropu a sundal z ní těžký hadr.
“Řekni, ty opeřené kuře, řekni,
kdo se vloupal do našeho domu! Která havět sem nepatří?”
A temný pták odpověděl.
“Víly, dvě víly se vloupaly do
domu! Víly, co se krčí v nejtemnějším koutě brány.”
Hnusný smích obra otřásl zdmi.
“Štěstí,” zašeptala Ól a
rychle pohlédla na stejně zoufalou Lil.
“Drž se!” Křikla válečnice a
pobídla Tera k běhu. Začerněný potkan proběhl nocí a
vběhl do stínu věže. Tam se otvorem po vypadlém kameni protáhl
dovnitř.
Bály se i dýchat, když hledající
stvůra čenichala a hledala u brány. Netrvalo dlouho a znovu se
vrátila ke kleci.
“Řekni, ty opeřené kuře, řekni,
kam se vloupala havěť, co nepatří do našeho domu.”
Hrůzou ztuhlé víly zapřísahaly
štěstí i vládce Arkádie, ať krákavý hlas umlkne, ale marně.
“Skryly se ve věži! Ta vílí
havěť se přitiskla ke zdi!”
“Není místa, kam by se mohl někdo
ukrýt! Ryšavče, havěť je tvoje práce!”
A masivní dveře zavrzaly.
Víly přikrčené ke stěně bedlivě
poslouchaly, ale dveře se jen znovu zavřely a nádvoří utonulo
v tichu.
“Kdo je Ryšavec?”
Květinová víla jen pokrčila rameny.
“Podívám se. Ale ty počkej tady!”
-
První
noc po smrti Glaga byla nejhorší. Cítila napětí, jež zůstalo
v každém z nich, a neustálý pláč okolo ji nenechal
usnout, i když si nepřála nic jiného.
Před očima se jí pořád promítala
poslední Glagova kresba, na níž seděla na parapetu neznámého
okna. Špinavé a plačící děti. Kreslil už jenom to a nic jiného
jej nezajímalo. Tehdy se už nezajímal ani o ně. Nezajímaly ho
jako model, nezajímala ho ani jejich těla.
A přesto jeho poslední kresbou byla
ona sama. Nahá a špinavá, prsty zakrývající klín.
Pokusila se zaplašit podivné myšlenky
a konečně usnout, ale nešlo to. V jejích žilách proudilo
moc adrenalinu.
Proč chtěl někdo zabít Glaga?
Blázna, jemuž nikdo nevěřil ani slovo. Proč někdo pálil
obrazy, jejichž cena nebyla nijak vysoká a pro nikoho neměly žádný
význam?
Zkusila si již po několikáté
vzpomenout na všechna jeho díla, na každý výjev, snažíc se
v nich najít význam Glagovy smrti. Marně.
Nakonec všechnu snahu usnout vzdala.
Potichu se obula a protáhla se mezi spícími těly ven. Opřena o
betonovou stěnu vdechovala chladný vzduch. Dokonce si tehdy něco i
tiše broukala, písničku, jejíž slova už pro ni neměla žádný
význam.
“Co ti je, dievča?”
Pohlédla na starší cikánku opřenou
o stejnou stěnu o kus dál. Kouřila dýmku a modrý obláček,
který ji obklopoval, ji ve slabém světle skoro ukrýval.
“Nemohu spát.”
Žena popotáhla z dýmky a po
chvilce vypustila z koutku úst další obláček.
“Nemožeš zapomenouť na tu kresbu?”
“Jak to víte?” Zeptala se jí
překvapeně, ale ona jen pokrčila rameny.
“Tvoj priatel věděl čo kreslil.
Odkryl něčo, čo chcelo spať! Oni jej umlčali!”
“Nebyl to můj přítel!” Odsekla a
znovu se opřela o stěnu.
“Možná nie.” Odpověděla cikánka
trochu záhadně a přiložila ke rtům dýmku. Chvíli obě mlčely,
ale pak už to Oli nevydržela.
“Myslíte, že co namaloval, byla
pravda?”
“Bola. Preto jej zabil čierný jednorožec! Ty dievča buďeš
první, kdo poznia skutečnou pravdu! Pamatuješ, on tak kreslil.
Nepodceňuj sílu obrazu, písně, či vypráviení!”
Tehdy jí nevěřila. Jen pokrčila
rameny a nahlédla zpátky do místnosti. Pach oleje a lidského potu
ji udeřil do obličeje.
“Glag byl jen blázen,” zašeptala
potichu. Její místo už obsadil někdo jiný, ale jí se stejně
vůbec nechtělo spát. Jen se nechtěla bavit s tou cikánkou.
Venku snad bude klid, napadlo ji a
vydala se betonovou chodbou k východu. Na první křižovatce
ležel v proudu chcíplý pták. Mokré peří vlálo v proudu
a černé letky odrážely slabé světlo shora. Tmavě šedivý
zobák se ve tmě pohnul a pták slabě zakrákoral. Temné oči ji
pozorovaly z pod hladiny, až jí ledový pot stékal po zádech.
“Ty první poznáš pravdu,”
zaslechla již nezkomolený hlas stařeny. Neuměla zapomenout. Proto
byla na řadě ona!
Křičela hrůzou a v běhu
klopýtala kanálovou skruží.
-
Pohlédla
na děcka od krve špíny. Trpělivě čekala těch několik minut,
v nichž se zamyslela. Její příběh byl posledním bojem
jejich dětství. Vyprávěla, aby na chvíli ztratily živočišnou
krutost, která je ovládla.
Krkavec. Ten černý pták byl klíčem
ke všem jejím příběhům…
V hrůzném
tichu vyhlédla zpoza kamenné hrany drobná hlava s dvěma
rezatými culíky. A mezi nimi se zaleskly zvědavé, ale o to
pozornější oči květinové víly. Cítila nebezpečí, jež
leželo na tichém nádvoří, ale nikde nic neviděla.
Ticho přehlušilo zachrápání
mohutného obra. Byl to natolik nečekaný zvuk, že vílu v první
chvíli vyděsil. Překvapením vyskočila do volného prostoru a
kolem ní se obloukem mihlo lesknoucí se kopí.
Ten tichý stín, který se z ničeho
nic odlepil ze stínu věže, zahlédla na poslední chvíli. Drobná
hmyzí křidélka zoufale zavířila vzduchem ve snaze uniknout
mohutným drápům, ale rychlost těla ji srazila. Několikrát se
převrátila ve vzduchu hledajíc vysvobození. Tenké ratiště kopí
narazilo do měkké ryšavé tlapy protivníka a vyklouzlo jí z
ruky.
Obří kocour doskočil na všechny
čtyři v místě, kde ještě před chvílí stála. Ale sama
květinová víla dopadla jen o něco dál.
Při svém tvrdém přistání ztratila
pojem o prostoru, a tak se jen taktak zvedla, když se kocour odrazil
k druhému skoku.
Ale i na podruhé minul. Lil uskočila
do strany a vzlétla. Teprve, když byla přesvědčena, že je dost
vysoko, sevřela si spánky dlaněmi. Tiše vyčkávala, až jí ta
bolest přejde.
“Cso tady čmuchášš?” zasyčel
mourovaný kocour a přikrčil se ke třetímu skoku. Věděl, že je
víla příliš vysoko, ale doufal, že ji přesvědčí slétnout
níže.
Vílí válečnice se uklidnila a
shlédla ke kocourovi. Její kopí leželo jen kousek vedle hlubokých
rýh od jeho drápů.
“A co ty tu skáčeš! Copak jsem
nějaká myš?”
“Assi ne. Ale jssi sstejně veliká.”
Květinová víla slabě vypískla a
propadla se níže. Kocour slastně přivřel oči a znovu zaútočil.
Lov začal nanovo a vílí válečnice sotva letěla. Několikrát už
skoro dopadla na zem. Rozjařený kocour ji pronásledoval dlouhými
skoky. Cítil, jak slábne, jak je její let každou chvílí těžší.
Ještě chvilinku a už ji bude mít.
Vílí válečnice Lil ztěžka dosedla
v posledním marném zavíření křídel na kamennou plochu a
klesla na kolena. Z posledních sil se zvedla a unikla rychlému
útoku obřího kocoura. Ten se hned odrazil k dalšímu skoku. Nocí
zazněl jeho dlouhý a vítězný řev. Odrazil se od hradeb a
pronikl i do věže, kde se krčila modrá víla. Bylo jí každou
chvílí hůře a sotva měla dost sil na to, aby pozvedla hlavu.
Několika malátnými kroky se dostala
ke dveřím a rozhlédla se po nádvoří. Kamenné stěny a dřevěné
trámy jí v horečce tančily před očima. Svět se jí houpal pod
nohama, že nemohla udržet rovnováhu a upadla na zem. A tam také
zůstala ležet.
Ryšavý kocour měl prostřeno ke své
hnusné večeři. Modrou vílu z kraje Stříbrných vodopádů.
-
Slabý
šepot, jímž pronesla poslední větu, utichl, a ona pohlédla do
očí vyděšených děcek. Hleděly na ni v zoufalé hrůze,
ale i s nadějí. S nadějí, že pohádka nemůže takhle
skončit.
Dívka tiše seskočila z parapetu
a lehkým houpavým krokem beze slova opustila místnost.
Dívali se za ní a v jejich
hlavách bloudilo tisíce myšlenek, ale nikdo z nich
nepromluvil. Nenašli v sobě odvahu přerušit trumf jejího
závěru.
A co ona. Glag kreslil chrám a Temný les! Proto jej černý jednorožec z lesa umlčel. Ona vypráví příběh. Sahá její moc stejně daleko? Je její pohádka vizí, která se naplní? A dokáže tu vizi dovést do konce?
A co ona. Glag kreslil chrám a Temný les! Proto jej černý jednorožec z lesa umlčel. Ona vypráví příběh. Sahá její moc stejně daleko? Je její pohádka vizí, která se naplní? A dokáže tu vizi dovést do konce?
“Co nás zatratí?” zašeptala tiše
než vlezla do boční šachty.
-
Jak
dlouho asi tehdy běžela, to už nemohla nijak zjistit. Možná jen
pár metrů, možná skoro míli, než narazila hlavou do betonové
hrany. Pamatovala si zvuk vody, jež se rozletěla okolo, ale nic
jiného. Pád ani bolest.
Kolem se rozprostřela tma a v té
tmě ji obstoupilo množství krkavců. Hádali se, jeden křičel
přes druhého. Občas některý zavířil křídly a poskočil o kus
dál.
Bolelo ji celé tělo, ale to bylo jen
tím, jak byla vpletena do loukotí středověkého kola.
Temní ptáci stáli okolo, občas ji
některý z nich bolestivě klovl.
“Kde to jsem?” zašeptala těžce,
ale nebylo nikoho, kdo by ji zaslechl.
Nejmohutnější z krkavců
vyskočil na její hruď a zaryl drápy do bílé kůže.
“To je Chrrám trriád. Nekonečný
chrrám vlků.”
“Co?” Hleděla nevěřícně na
mohutného ptáka a pak se rozhlédla okolo. Nedaleko od ní byla
trojhranná šibenice, na níž se houpala dvojice těl. Jedno z nich
bylo ještě dítě.
“Kde… jsem?” Odvrátila pohled od
hrůzného výjevu zpátky ke krkavci. Jak se roztřásla hrůzou,
cítila, že má na několikrát přelomené ruce a nohy. Zvedl se jí
žaludek, ale ještě ho ovládla. To všechno přece nemohla být
pravda.
“V srrrdci lesa stínů stojí Chrrám
trriád. Les nedopustí by jsi prrrozrrradila jeho tajemství!”
“Ale les stínů není!” zoufale
zašeptala do tmy.
Po tváři ji pohladila čísi dlaň.
Alice seděla nad ní a smutně se usmívala.
“Mluvíš ze snů.” Zašeptala
pomalu, jako by si nebyla jistá, jestli jí rozumí.
Hledali ji několik hodin, než ji
objevili. Přenesli ji pak zpátky do spojovací místnosti, kde se o
ni Alice již několik hodin starala.
Byla hodně zesláblá. Každý
rychlejší pohyb hlavou jí vystřeloval prudkou bolestí do spánků
a temena.
“Glag?” vzpomněla si na svůj sen.
A chrám, jako by ji snad slyšel, se
opět přiblížil. Na chvíli spatřila za přikrčenou siluetou Li
jeho zdi a skládaná okna. Krátce zaslechla i pláč dětí, které
věznil. Když ale zvedla dlaň, aby se dotkla jeho kamenné zdi,
zmizel. Náhle se rozplynul a byl zase pryč. Byl to vlastně jen
výsměch jeho temné existence.
Alice jí sevřela dlaň visící
v prostoru a položila ji zpátky na tmavou deku.
“Za pár dní to bude dobré, neboj.
Kluci tě hodí do nemocnice a tam tě z toho dostanou.”
Přikývla, možná tomu chtěla také
věřit. Věřit, že bude všechno dobré, a ten chrám z její
hlavy zmizí. I když neviděla jeho chladné zdi, cítila je. Byli
jen kousek od ní. Ten podivný chrám stál tam za betonovou zdí a
čekal na svůj čas.
“Doufám, že na nás nezapomeneš.
Že se zase vrátíš.”
Usmála se. Li byla její nejlepší
přítelkyně a to nemohlo nic na světě změnit. Nebo snad ano?
Tehdy, i když se jí svět lehce
rozplýval před očima, viděla Li naposledy. Naposledy s partou
Raven, naposledy ve světě Stříbrných vodopádů.
Vynesli ji na denní světlo. Hrozně
si přála ještě vidět slunce, ale pršelo. Obloha byla zatažená,
i když se za ní zavřely dveře sanitky. Rozezněla se siréna a
vůz vyrazil k městské nemocnici. Míjel ulice v šedivém
dešti, ulice v nichž žili ti, jež se stali na chvíli jejími
sourozenci.
-
Jakou
moc může mít její příběh? Cítila, že se přiblížila
k řešení jedné z hádanek tohoto chrámu. Bylo jí
jasné, že až se to chrám dozví, nepřežije ani hodinu. Umlčí
ji. Noc neprohrává.
Ale ona také ne a chrám zatím nic
nevěděl!
Jakou moc může mít její vyprávění?
Věděla, že se blíží ke konci, stejně jako se dostala ke konci
ve svých vzpomínkách.
Každý vypravěč se dovypráví
jednou ke svému konci. Nic nemůže trvat věčně. Ani příběh.
Každý se dovypráví ke svému konci,
smrti, která tam na něj čeká, a pak…?
Pak už nic není!?
Teď jí zůstal jen jeden pokus. A ten
ukáže, jestli měla pravdu.
Život, nebo smrt. Sázky byly uzavřeny
už ve chvíli, když poprvé vylezla na kamenný parapet gotického
okna. Když řekla první slova své pohádky.
A ONI, ONI čekají ve tmě na další
noc.
(Pokračování zde)
Žádné komentáře:
Okomentovat