čtvrtek 15. května 2014

Krysí pohádka - Kapitola 5.

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu.



Kapitola V. - Zakázané

Rezavý řetěz s hrubými oky ji chladil do dlaní, když vytahovala okov ze studny a nalévala do těžké kádě posledních pár litrů vody. Hladina nedosahovala ani k půli, ale studna byla hluboká a naplnit káď až po okraj by bylo zbytečně zdlouhavé. Sundala špinavé a již skoro zničené kalhotky a s přemáháním vstoupila do ledové vody. Myla se rychle, hrubě ze sebe sdírajíc nánosy mazu svým posledním kouskem prádla.
Kolikátý už tu byla den? Nevěděla to přesně, ale nejméně pátý. Čas zde běžel úplně jinak než ve městě. Všechno tu bylo jinak.
Ledovou vodou zrychlený tep jí burácel ve spáncích, když se snažila umýt si vlasy. Pak konečně trochu spokojená vyskočila z kádě a sklepala ze sebe chladnou vodu. Z dřevěného dna vykroutila zčernalou zátku a položila ji vedle. Kalná hladina zavířila ve víru a voda se s hlasitým bubnováním rozlévala po místnosti.
Krátce pohlédla na své špinavé kalhotky a pak se rozhlédla po místnosti. V jednom rohu spatřila několik kusů prádla. Oblečení, které tu zanechali jiní už před ní. Pohodila je tam a už chtěla odejít, když si všimla malinké košilky. Muselo to být ještě hodně malé dítě, jemuž patřilo.
Jak asi dlouho přežilo? Pár hodin?
Na vysoké okno zabušil velký pták. Překvapeně se po něm ohlédla a pak smutně kývla.
“Já vím.”

Hleděli na ni trochu překvapeně, když nahá, ale čistá vstoupila do místnosti. Pomalu přešla k oknu a vyskočila na kamenný parapet. Cítila v sobě i život oné dívky.
Tentokrát zůstala sedět s tváří k nim, jen dlaně složila před znovu zarůstající klín. Pomalu pohlédla z jedné tváře do druhé. Cítili její upřený pohled a ten v nich probouzel vinu. Všichni do jednoho sklopili před jejíma modrýma očima zrak k podlaze.
A pak teprve začala vyprávět.
-
Ticho ležící na okolní krajině přehlušovalo jen monotónní vrzání. Nekonečný zvuk vtírající se do mysli pomalu se probouzející víly. Zraněná po obrovském úderu o kmen stromu ji bolelo celé tělo a jen chladivý vzduch jí dodával potřebné uklidnění. Chladný vzduch, mrazivý a ledový oproti vlhkému vzduchu Temného lesa.
Víla Ól namáhavě otevřela oči.
Kam až dohlédla, se rozprostírala kamenná stěna pokrytá ledem a sněhem. Vrchol skal se ztrácel v temnotě hustých mračen bouřlivě se převalujících v úzkém žlabu.
S námahou se opřela o lokty. Ležela na dřevěných sáních přivázaných k postroji obrovského bílého potkana. V sedle seděla květinová víla zabalená do pláště.
“Kde to jsme?” Zašeptala s námahou modrá víla a válečnice se otočila. Uplynulo několik dní, během nichž se modrá víla ani nepohnula. Její dech byl sotva slyšet a každá hodina mohla být tou poslední. Celou dobu cítila květinová víla strach, poprvé ve svém životě měla opravdový strach. Před očima ji bloudily nejčernější myšlenky, vídávala sama sebe kopat ve sněhu hrob pro modrou vílu, a najednou to všechno bylo pryč.
Maličká víla, ještě otřesená, ale už při vědomí, poprvé po několika dnech promluvila.
“Není ti zima? Pod plášť se vejdeme obě.” Zeptala se válečnice, i když věděla, že vodní víly netrpí nikdy zimou.
“Ne,” usmála se Ól a položila hlavu zpátky do kořeny svázaných saní. Jemná náruč listí a sněhu zahalila její nahé tělo jako nejjemnější obvazy a léčivé obklady.
“Jsme v Ledovém průsmyku, na jediné cestě přes Hory obrů,” zašeptala do ticha válečnice.
Ól chvíli mlčela, než se znovu zeptala.
“A Glag?”
Modré víle neuniklo několik obvazů, jež stahovaly hojící se rány válečnice. Poznala, že byla v bezvědomí mnoho dní stejně jistě, jako že bojovná víla přežila jen zázrakem.
“Nedával si pozor a spadl do jedné z jam šílenství.”
“Takže je mrtev?” Všechny zkazky, jež jí válečnice vyprávěla, plynuly k tomuto jedinému závěru. Nic nemohlo odolat temnotě a hrůze skryté v temných jámách šílenství. Přesto drobná víla sedící v sedle ověšeném množstvím věcí jen pokrčila rameny.
“Kdo ví? Krk bych na to nevsadila.”
Ól se chtěla ještě zeptat na plno věcí, ale neměla k tomu odvahu. Zlý Glag byl hrůza bez konce. Najednou věřila, že by se vrátil i ze samotného pekla.
A nebyla daleko od pravdy. To, co by jiné z Temného lesa zničilo, pokořilo a zahubilo ve vlastním šílenství, Glag přestál zdánlivě bez nehody. Jen jeho mysl se změnila. Šílenství se v něm zabydlelo jako nejpůvodnější myšlenka, jako nejdůležitější z instinktů, a ten jej teď hnal dál po stopě zraněných víl.
Kde by mnozí váhali, jemu šílenství ukazovalo cestu. Byl jako temný šíp cestující lesem s úděsnou přesností a jistotou, otrávený zlobou a touhou po pomstě. V lese Temnot nebylo nic horšího, co by mohlo víly pronásledovat. Každý tvor, ať už byla jeho mysl temná a zlá sebevíce, uhýbal ze stopy, kde cítil šílenství černého jednorožce.
A možná, že to malá vílí válečnice věděla. Že cítila tu temnotu, jež běžela po její stopě. Možná mlčela jen proto, aby neděsila pomalu se zotavující vílu Ól.
Tak putovaly putovaly dalších třináct dní od posledního setkání s Glagem, než dorazily na vrchol štítu hory Gant, kde se rozkládal obrovský hrad obrů.
I když je dlouhá cesta znavila, pohled na děsivé a přesto úchvatné dílo obrů je naplnil úžasem. Zde sídlil Krkavec, jeden z tvorů, jež mohli znát odpověď na jejich otázky. Měly za sebou třináct dní dlouhý pochod a přesto nebyly cíli o moc blíže než na počátku. Obři byli zlí tvorové a pokud by víly polapili, čekal by je krutý, i když milosrdně krátký osud. Staly by se jedním z mnoha chodů obří večeře.
-
Když padal soumrak, odvázala vílí válečnice sáně z postrojů bílého potkana Tera. V bahnitém příkopu nalezla to nejčernější bahno vyvěrající z hlubin obřího hradu a jím zatřela bílou srst potkana stejně jako bledé tělo a plavé vlasy modré víly. Vše, co pocházelo z hradu obrů, bylo prosáklé zlem a tíživý maz dráždící kůži uhasil i modrou zář v jejích očích. Těžce dýchala a po tvářích jí tekly slzy bolesti, ale vůle poznat tajemství cesty z Temného lesa byla silnější.
A tak, když jeden z obrů přistoupil k mechanismu padacího mostu a zem se otřásla jeho těžkými kroky, překlopýtal začerněný potkan i se svými jezdci na hřbetě po starých prknech do hradu a ukryl se v nejtemnější škvíře obrovského domu.
“A kde ten Krkavec vlastně je?” Zeptala se s  bolestným stenem modrá víla.
Lil zoufale pokrčila rameny. To byla jedna z věcí, které netušila. A obří hrad, i když nebyl nijak rozsáhlý, byl pro malé víly příliš gigantický na to, aby jej prohledaly dříve, než se rozední.
Obr zajistil bránu a pak stejně těžkým krokem odešel do jediných dveří zajištěných masivní ocelovou klikou.
“Myslím si, že máme štěstí. Ostatní nejsou asi doma,” zašeptala válečnice, ale víla Ól se při vzpomínce na obrovskou stvůru zachvěla.
A obr zatím došel ke kleci, která visela vysoko u stropu a sundal z ní těžký hadr.
“Řekni, ty opeřené kuře, řekni, kdo se vloupal do našeho domu! Která havět sem nepatří?”
A temný pták odpověděl.
Víly, dvě víly se vloupaly do domu! Víly, co se krčí v nejtemnějším koutě brány.”
Hnusný smích obra otřásl zdmi.
“Štěstí,” zašeptala Ól a rychle pohlédla na stejně zoufalou Lil.
“Drž se!” Křikla válečnice a pobídla Tera k běhu. Začerněný potkan proběhl nocí a vběhl do stínu věže. Tam se otvorem po vypadlém kameni protáhl dovnitř.
Bály se i dýchat, když hledající stvůra čenichala a hledala u brány. Netrvalo dlouho a znovu se vrátila ke kleci.
“Řekni, ty opeřené kuře, řekni, kam se vloupala havěť, co nepatří do našeho domu.”
Hrůzou ztuhlé víly zapřísahaly štěstí i vládce Arkádie, ať krákavý hlas umlkne, ale marně.
Skryly se ve věži! Ta vílí havěť se přitiskla ke zdi!”
“Není místa, kam by se mohl někdo ukrýt! Ryšavče, havěť je tvoje práce!”
A masivní dveře zavrzaly.
Víly přikrčené ke stěně bedlivě poslouchaly, ale dveře se jen znovu zavřely a nádvoří utonulo v tichu.
“Kdo je Ryšavec?”
Květinová víla jen pokrčila rameny. “Podívám se. Ale ty počkej tady!”
-
První noc po smrti Glaga byla nejhorší. Cítila napětí, jež zůstalo v každém z nich, a neustálý pláč okolo ji nenechal usnout, i když si nepřála nic jiného.
Před očima se jí pořád promítala poslední Glagova kresba, na níž seděla na parapetu neznámého okna. Špinavé a plačící děti. Kreslil už jenom to a nic jiného jej nezajímalo. Tehdy se už nezajímal ani o ně. Nezajímaly ho jako model, nezajímala ho ani jejich těla.
A přesto jeho poslední kresbou byla ona sama. Nahá a špinavá, prsty zakrývající klín.
Pokusila se zaplašit podivné myšlenky a konečně usnout, ale nešlo to. V jejích žilách proudilo moc adrenalinu.
Proč chtěl někdo zabít Glaga? Blázna, jemuž nikdo nevěřil ani slovo. Proč někdo pálil obrazy, jejichž cena nebyla nijak vysoká a pro nikoho neměly žádný význam?
Zkusila si již po několikáté vzpomenout na všechna jeho díla, na každý výjev, snažíc se v nich najít význam Glagovy smrti. Marně.
Nakonec všechnu snahu usnout vzdala. Potichu se obula a protáhla se mezi spícími těly ven. Opřena o betonovou stěnu vdechovala chladný vzduch. Dokonce si tehdy něco i tiše broukala, písničku, jejíž slova už pro ni neměla žádný význam.
“Co ti je, dievča?”
Pohlédla na starší cikánku opřenou o stejnou stěnu o kus dál. Kouřila dýmku a modrý obláček, který ji obklopoval, ji ve slabém světle skoro ukrýval.
“Nemohu spát.”
Žena popotáhla z dýmky a po chvilce vypustila z koutku úst další obláček.
“Nemožeš zapomenouť na tu kresbu?”
“Jak to víte?” Zeptala se jí překvapeně, ale ona jen pokrčila rameny.
“Tvoj priatel věděl čo kreslil. Odkryl něčo, čo chcelo spať! Oni jej umlčali!”
“Nebyl to můj přítel!” Odsekla a znovu se opřela o stěnu.
“Možná nie.” Odpověděla cikánka trochu záhadně a přiložila ke rtům dýmku. Chvíli obě mlčely, ale pak už to Oli nevydržela.
“Myslíte, že co namaloval, byla pravda?”
“Bola. Preto jej zabil čierný jednorožec! Ty dievča buďeš první, kdo poznia skutečnou pravdu! Pamatuješ, on tak kreslil. Nepodceňuj sílu obrazu, písně, či vypráviení!”
Tehdy jí nevěřila. Jen pokrčila rameny a nahlédla zpátky do místnosti. Pach oleje a lidského potu ji udeřil do obličeje.
“Glag byl jen blázen,” zašeptala potichu. Její místo už obsadil někdo jiný, ale jí se stejně vůbec nechtělo spát. Jen se nechtěla bavit s tou cikánkou.
Venku snad bude klid, napadlo ji a vydala se betonovou chodbou k východu. Na první křižovatce ležel v proudu chcíplý pták. Mokré peří vlálo v proudu a černé letky odrážely slabé světlo shora. Tmavě šedivý zobák se ve tmě pohnul a pták slabě zakrákoral. Temné oči ji pozorovaly z pod hladiny, až jí ledový pot stékal po zádech.
“Ty první poznáš pravdu,” zaslechla již nezkomolený hlas stařeny. Neuměla zapomenout. Proto byla na řadě ona!
Křičela hrůzou a v běhu klopýtala kanálovou skruží.
-
Pohlédla na děcka od krve špíny. Trpělivě čekala těch několik minut, v nichž se zamyslela. Její příběh byl posledním bojem jejich dětství. Vyprávěla, aby na chvíli ztratily živočišnou krutost, která je ovládla.
Krkavec. Ten černý pták byl klíčem ke všem jejím příběhům…
-

V hrůzném tichu vyhlédla zpoza kamenné hrany drobná hlava s dvěma rezatými culíky. A mezi nimi se zaleskly zvědavé, ale o to pozornější oči květinové víly. Cítila nebezpečí, jež leželo na tichém nádvoří, ale nikde nic neviděla.
Ticho přehlušilo zachrápání mohutného obra. Byl to natolik nečekaný zvuk, že vílu v první chvíli vyděsil. Překvapením vyskočila do volného prostoru a kolem ní se obloukem mihlo lesknoucí se kopí.
Ten tichý stín, který se z ničeho nic odlepil ze stínu věže, zahlédla na poslední chvíli. Drobná hmyzí křidélka zoufale zavířila vzduchem ve snaze uniknout mohutným drápům, ale rychlost těla ji srazila. Několikrát se převrátila ve vzduchu hledajíc vysvobození. Tenké ratiště kopí narazilo do měkké ryšavé tlapy protivníka a vyklouzlo jí z ruky.
Obří kocour doskočil na všechny čtyři v místě, kde ještě před chvílí stála. Ale sama květinová víla dopadla jen o něco dál.
Při svém tvrdém přistání ztratila pojem o prostoru, a tak se jen taktak zvedla, když se kocour odrazil k druhému skoku.
Ale i na podruhé minul. Lil uskočila do strany a vzlétla. Teprve, když byla přesvědčena, že je dost vysoko, sevřela si spánky dlaněmi. Tiše vyčkávala, až jí ta bolest přejde.
“Cso tady čmuchášš?” zasyčel mourovaný kocour a přikrčil se ke třetímu skoku. Věděl, že je víla příliš vysoko, ale doufal, že ji přesvědčí slétnout níže.
Vílí válečnice se uklidnila a shlédla ke kocourovi. Její kopí leželo jen kousek vedle hlubokých rýh od jeho drápů.
“A co ty tu skáčeš! Copak jsem nějaká myš?”
“Assi ne. Ale jssi sstejně veliká.”
Květinová víla slabě vypískla a propadla se níže. Kocour slastně přivřel oči a znovu zaútočil. Lov začal nanovo a vílí válečnice sotva letěla. Několikrát už skoro dopadla na zem. Rozjařený kocour ji pronásledoval dlouhými skoky. Cítil, jak slábne, jak je její let každou chvílí těžší. Ještě chvilinku a už ji bude mít.
Vílí válečnice Lil ztěžka dosedla v posledním marném zavíření křídel na kamennou plochu a klesla na kolena. Z posledních sil se zvedla a unikla rychlému útoku obřího kocoura. Ten se hned odrazil k dalšímu skoku. Nocí zazněl jeho dlouhý a vítězný řev. Odrazil se od hradeb a pronikl i do věže, kde se krčila modrá víla. Bylo jí každou chvílí hůře a sotva měla dost sil na to, aby pozvedla hlavu.
Několika malátnými kroky se dostala ke dveřím a rozhlédla se po nádvoří. Kamenné stěny a dřevěné trámy jí v horečce tančily před očima. Svět se jí houpal pod nohama, že nemohla udržet rovnováhu a upadla na zem. A tam také zůstala ležet.
Ryšavý kocour měl prostřeno ke své hnusné večeři. Modrou vílu z kraje Stříbrných vodopádů.
-
Slabý šepot, jímž pronesla poslední větu, utichl, a ona pohlédla do očí vyděšených děcek. Hleděly na ni v zoufalé hrůze, ale i s nadějí. S nadějí, že pohádka nemůže takhle skončit.
Dívka tiše seskočila z parapetu a lehkým houpavým krokem beze slova opustila místnost.
Dívali se za ní a v jejich hlavách bloudilo tisíce myšlenek, ale nikdo z nich nepromluvil. Nenašli v sobě odvahu přerušit trumf jejího závěru.
A co ona. Glag kreslil chrám a Temný les! Proto jej černý jednorožec z lesa umlčel. Ona vypráví příběh. Sahá její moc stejně daleko? Je její pohádka vizí, která se naplní? A dokáže tu vizi dovést do konce? 
“Co nás zatratí?” zašeptala tiše než vlezla do boční šachty.
-
Jak dlouho asi tehdy běžela, to už nemohla nijak zjistit. Možná jen pár metrů, možná skoro míli, než narazila hlavou do betonové hrany. Pamatovala si zvuk vody, jež se rozletěla okolo, ale nic jiného. Pád ani bolest.
Kolem se rozprostřela tma a v té tmě ji obstoupilo množství krkavců. Hádali se, jeden křičel přes druhého. Občas některý zavířil křídly a poskočil o kus dál.
Bolelo ji celé tělo, ale to bylo jen tím, jak byla vpletena do loukotí středověkého kola.
Temní ptáci stáli okolo, občas ji některý z nich bolestivě klovl.
“Kde to jsem?” zašeptala těžce, ale nebylo nikoho, kdo by ji zaslechl.
Nejmohutnější z krkavců vyskočil na její hruď a zaryl drápy do bílé kůže.
“To je Chrrám trriád. Nekonečný chrrám vlků.”
“Co?” Hleděla nevěřícně na mohutného ptáka a pak se rozhlédla okolo. Nedaleko od ní byla trojhranná šibenice, na níž se houpala dvojice těl. Jedno z nich bylo ještě dítě.
“Kde… jsem?” Odvrátila pohled od hrůzného výjevu zpátky ke krkavci. Jak se roztřásla hrůzou, cítila, že má na několikrát přelomené ruce a nohy. Zvedl se jí žaludek, ale ještě ho ovládla. To všechno přece nemohla být pravda.
“V srrrdci lesa stínů stojí Chrrám trriád. Les nedopustí by jsi prrrozrrradila jeho tajemství!”
“Ale les stínů není!” zoufale zašeptala do tmy.
Po tváři ji pohladila čísi dlaň. Alice seděla nad ní a smutně se usmívala.
“Mluvíš ze snů.” Zašeptala pomalu, jako by si nebyla jistá, jestli jí rozumí.
Hledali ji několik hodin, než ji objevili. Přenesli ji pak zpátky do spojovací místnosti, kde se o ni Alice již několik hodin starala.
Byla hodně zesláblá. Každý rychlejší pohyb hlavou jí vystřeloval prudkou bolestí do spánků a temena.
“Glag?” vzpomněla si na svůj sen.
A chrám, jako by ji snad slyšel, se opět přiblížil. Na chvíli spatřila za přikrčenou siluetou Li jeho zdi a skládaná okna. Krátce zaslechla i pláč dětí, které věznil. Když ale zvedla dlaň, aby se dotkla jeho kamenné zdi, zmizel. Náhle se rozplynul a byl zase pryč. Byl to vlastně jen výsměch jeho temné existence.
Alice jí sevřela dlaň visící v prostoru a položila ji zpátky na tmavou deku.
“Za pár dní to bude dobré, neboj. Kluci tě hodí do nemocnice a tam tě z toho dostanou.”
Přikývla, možná tomu chtěla také věřit. Věřit, že bude všechno dobré, a ten chrám z její hlavy zmizí. I když neviděla jeho chladné zdi, cítila je. Byli jen kousek od ní. Ten podivný chrám stál tam za betonovou zdí a čekal na svůj čas.
“Doufám, že na nás nezapomeneš. Že se zase vrátíš.”
Usmála se. Li byla její nejlepší přítelkyně a to nemohlo nic na světě změnit. Nebo snad ano?
Tehdy, i když se jí svět lehce rozplýval před očima, viděla Li naposledy. Naposledy s partou Raven, naposledy ve světě Stříbrných vodopádů.
Vynesli ji na denní světlo. Hrozně si přála ještě vidět slunce, ale pršelo. Obloha byla zatažená, i když se za ní zavřely dveře sanitky. Rozezněla se siréna a vůz vyrazil k městské nemocnici. Míjel ulice v šedivém dešti, ulice v nichž žili ti, jež se stali na chvíli jejími sourozenci.
-
Jakou moc může mít její příběh? Cítila, že se přiblížila k řešení jedné z hádanek tohoto chrámu. Bylo jí jasné, že až se to chrám dozví, nepřežije ani hodinu. Umlčí ji. Noc neprohrává.
Ale ona také ne a chrám zatím nic nevěděl!
Jakou moc může mít její vyprávění? Věděla, že se blíží ke konci, stejně jako se dostala ke konci ve svých vzpomínkách.
Každý vypravěč se dovypráví jednou ke svému konci. Nic nemůže trvat věčně. Ani příběh.
Každý se dovypráví ke svému konci, smrti, která tam na něj čeká, a pak…?
Pak už nic není!?
Teď jí zůstal jen jeden pokus. A ten ukáže, jestli měla pravdu.
Život, nebo smrt. Sázky byly uzavřeny už ve chvíli, když poprvé vylezla na kamenný parapet gotického okna. Když řekla první slova své pohádky.
A ONI, ONI čekají ve tmě na další noc.

(Pokračování zde)

Žádné komentáře:

Okomentovat