Kapitola VI.- Šílenství
“Smrt
nebo šílenství,” zašeptala tiše a vstoupila do místnosti.
Většina dětí už nevěřila, že se vrátí. Byly od krve,
pomlácené. Přes den se musely dost krutě porvat. A poražený…
Ucítila ten slabý zápach rozkladu a
zvedl se jí žaludek. Nepřestanou zabíjet, už ne! Jejich dětská
radost z jejího příchodu jí najednou připadala zvrácená.
Všichni už patřili temnotě.
Beze slova došla k oknu a
pohlédla na tmavé krkavce za sklem. Čekali! Vylezla nahoru a
posadila se. Posadila se tak, jak ji Glag namaloval na své poslední
kresbě. Vzrušilo ji to, ale zároveň cítila osudovost svého
počínání.
Pak přivřela oči a začala vyprávět
do noční tmy.
-
Rozeklaným
žlabem mezi štíty proudila divoká říčka Isg. Nespoutaná a
chladná, živená ledovci z vrcholů hor, jež se ukrývaly
v temných mracích.
“Probuď se, Ól,” zaprosila
květinová víla Lil. Klečela v chladném proudu a svírala
ramena modré víly. Držela jí hlavu nad hladinou, zatímco bledé
tělo objímala chladná voda.
“Tak se přece probuď!”
Jednou rukou se jí snažila smýt
z těla černý maz obří zloby, ale šlo to jen pomalu. Bledá
víla se pohnula a znovu procitla.
“Co, co … se stalo?”
Květinová víla ji posadila do
chladného proudu a radostně objala. Ól byla víla vod a říčka
jí vracela sílu, stejně jako šťastné obětí. A obětí přešlo
v milovaní.
Teprve když je unášel Tera zase dál,
zvítězila obrovská zvědavost modré víly.
“Co se stalo, Lil?”
Válečnice se usmála a začala
vyprávět.
“Lákala jsem toho kocoura za sebou.
Snažila jsem se vypadat co nejubožeji, aby nabyl přesvědčení,
že mu nemohu utéct. O to víc ho dráždilo, že jsem mu vždy o
kousek unikla. I když se tvářil vítězně, byl rozzuřený na
nejvyšší míru. A tak, když už jsem věřila, že vidí jenom
mne a nic ze svého okolí, zavedla jsem jej na hradbu. A on přece
neměl křídla.”
“A krkavec?”
“I když obr tvrdě spal, nebylo to
s ním lehké. Krkavec nechtěl nic říct, seděl si v té
své kovové kleci a vůbec si mne nevšímal…”
-
Květinová
víla se protáhla pode dveřmi a poprvé se rozhlédla po obrovském
domě. V jediné místnosti zde byla kuchyně i obří jídelna.
Zvedla se z prachu a oklepala křídla. Obra nebylo nikde vidět,
ale dobře ho slyšela. Ležel za pecí zabalen v houni a
hlasitě chrápal.
Několika tanečními kroky se
rozeběhla a vznesla se do vzduchu, někde tu přeci
musel být i krkavec. Pozorně pátrala ve tmě, ale ani na
stole, na peci či na zdi nic nespatřila. Veškeré hledání bylo
marné.
Když se nad její hlavou ozval hrubý
hlas.
“Hledrááš mne malráá moucho?
Ttak pojď blíž.”
Vysoko nad její hlavou visela kovová
klec ze silných rezavých prutů, zakrytá špinavým těžkým
hadrem.
Víla se vznesla, cítila kyselý pach
špíny, z něhož se ji dělalo špatně. Ale nemohla se
zastavit tak blízko u cíle. Několikrát obletěla klec dokola, než
nalezla místo, kde se dalo protáhnout dovnitř.
“Ty víš, jak opustit les temnot?”
“Možnráá vím.”
Květinová víla se posadila na kraj
klece a bosé nohy svěsila do hloubky místnosti. Otočena zády
pozorovala obrovskou místnost.
“Říká se, že se z Temného
lesa nedá odejít. Že je to nemožné.”
“Pravda bývráá většinou
jednodurší, nic nemožného neníí vílo bodláku!”
Čekala jestli bude pokračovat, ale
krkavec už zase mlčel.
“Řeči. Takových jsem už slyšela.”
“Ale jráá vím všechno!”
“Kecy,” pohupovala květinová víla
drobnými chodidly nad hlubinou. “Slyšela jsem mnoho těch, co to
tvrdí. Ale kdo ví? Vypadáš jako obyčejný pták.”
“A jrak jsem věděl, že jste
přišli sem?” ušklíbl se krkavec.
“Viděl jsi to oknem.”
Černá křídla zavířila klecí a
mohutný zobák narazil na kovové pruty.
“Nevíš nic! Jak jsi malráá,
tak i hloupráá! Kdysi tu nestráál Temný les. Než přišel
vlčíí člověk a vytvořil s vílou bran stavbu nekonečnréého
chrráámu. Zasvětil ji mnohým duchůům a mnoho duchůů, o nichž
nevěděl, se v chrráámu ukrrylo. Než ten vlk i člověk
odešel, očarroval svým rrituálem les, aby jeho dílo skrryl. Ale
netušil, že se toto místo zalíbríí všemu, co je čerrné.
Všemu, co má rrádo temnotu. A chrráám je klíčem!!! Musíš
nalézt lidské dítě!”
“V Arkádii nejsou lidské děti.
Nezdá se mi to,” pokrčila rameny květinová víla a šibalsky se
usmála do místností, když nový nával zuřivosti otřásl
krkavcem i klecí.
“Jsi malráá lhářřka. Ale měj
si svou otázku! V tom chrráámu žijí děti. Oprravdové děti
ze světa lidí a ty jsou oním klííčem. Chtěl jsem tě
chrráánit, ale nedala jsi na mne. Tak tam jdi a nalezni mezi nimi
vyprravěče. Dítě, jež vyprrááví přříběhy. Už na tebe
čekráá!”
“Díky.” Seskočila víla z kovové
hrany klece a hmyzí křídla se zaleskla vzduchem.
“Neděkuj!” Zakrákal krkavec.
“Neděkuj!
Třřináct dní jste bloudily!
Třřináct dní hledaly mne!
Třinácterro dní je cesta
k chrráámu lidských dětí, jež se požírrají! Ale ani pak
nebudete u cíle. Poslouchej vílo a pamratuj!
Třináctrero dalších dní, cena
za dívčí krrev!
Třinácterro dní a cenou vaše
nevinnrost!
Třináct dní pro dobrrý lov
čerrného jednorrožce!
Třinácterro dní spánku a nocí
hrrůůzy!
Třináct dní pro váš pláč a
ztrracené naděje!
Třřináct dní pro ducha stromu!
Křřížová třřináctka temnoty
v jámrráách šílenství!
Čerrvená třináctka vašeho
pouta!
Kárrová třřináctka, čas,
v němž čeká lovec!
A třináct zelených dní, cena
temnrého lesa!
A až tam je vrýchod z lesa
temnot. Až tam teprrve pochopíte, že za svůj odchod zaplatíte
vším! Vším co budeš mrít vílo! Pamatuj na slova krrkravce!!
Úplně vším!!!”
Květinová
víla pevněji sevřela bludičku a pobídla Tera k běhu.
Čekala je daleká cesta na starou kupeckou stezku. A až ji
naleznou, tak ještě dál, tam, kde na křižovatce stojí nekonečný
chrám.
A stalo se, jak krkavec předpověděl.
Víly putovaly dalších třináct dní. Byla to dlouhá a nebezpečná
cesta horami, kam žádná víla dříve nezabloudila. A v patách
jim opět běžel Glag.
Ta strastiplná pouť je však součástí
jiného příběhu, jehož čas teprve přijde!
Tak minulo třináctero dní a před
zraky víl se otevřelo tmavé údolí, srdce Temného lesa.
Nekonečný chrám rozkládající se na jeho svazích vypadal jako
město. Chladné a mrtvé město!
“Vlk i člověk přišel a zasvětil
nekonečnou stavbu duchům!”
Zašeptala květinová víla a
seskočila z mohutných zad potkana Tera. I když se údolí
utápělo v šeru a většinu budov tak zakrývala noc, rozsah
chrámu byl úžasný. Jako plíseň se rozlézal po svazích zvedaje
k slabému světlu tisíce věží a šedivých střech. Jediná
cesta, jež vedla okolo, jej míjela v uctivé vzdálenosti.
“Tady by měl být ten, jenž nás
vyvede z lesa, jestli krkavec nelhal.”
Modrá víla shlédla z bílého
hřbetu na vílí válečnici a tiše zašeptala.
“Myslíš, že mohl lhát?”
“Mohl! Každý tvor, který zde žije,
má ve svém srdci alespoň střípek zla,” pokrčila nahými
rameny víla a sevřela pevně otěže velkého potkana. Pak zvedla
ruku a ukázala k horám.
“Támhle je brána. Na té hoře!”
“Vidím tam stát šibenice,”
vystrašeně zašeptala modrá víla. “Vidím tam stát smrt!”
Svahy údolí nepokrýval sníh, ten
zůstal několik dní cesty zpátky. Tady, kam až jejich oči
dohlédly, byla jen rudá vyvřelina obroušená větrem a stejně
zbarveným prachem. Při cestě k bráně se obě víly do
prachu bořily až po kolena. Mnohdy je od pádu dolů zachránil jen
Tery, jehož se včas zachytili.
Obrovský potkan odlehčený o váhu
obou víl lezl po skále s jistotou. Silné drápy mu
poskytovaly jistější oporu, než jemné prsty víl. A tak byl
první, na jehož bílý hřbet padl stín šibenic. Lemovaly obě
strany cesty, jež směřovala k mohutné bráně chrámu.
“Kghráá!!” Zakřičeli
krkavci posedávající na holých ráhnech.
“Kghrááá! Proč přichází
víly na poprraviště?”
“Kghrááá! Pro mrrtvé tělo
odsouzence?”
“Kchrááámu poprravených
zločinců!”
Květinová víla se postavila a
oklepala z křídel prach. Pak pomohla modré víle na nohy a
otočila se zpátky k černým ptákům.
Bludička se rozhlížela okolo se
strachem v modrých očích a ani válečnice se necítila
dobře. Odevšad zaznívala nespravedlnost smrti. Slyšely vzdálené
modlitby odsouzených, jejich poslední pláč a strach, když
stoupaly na dřevěný sud pod holé ráhno. Když se jejich tváří
dotklo konopné lano.
A pak zazněl dětský pláč. Hlasitý
a žalostný pláč utlumený masívní bránou. Pláč toho, kdo
čekal na svou popravu!
To ty děti byly srdcem Temného lesa.
Kghrrááá!!” Zakřičeli
černí ptáci.
“Kghrááá! Proč přichází
víly na poprraviště?”
“Kghráá! Zaplatit stříbrrný
katu za tělo člověka.”
“Kchrráámu Disrriho, tvorra vlčí
duše!”
Největší pták zaklepal na holé
ráhno svým mohutným zobákem a s pootočenou hlavou upřel
nehybné oko na vetřelce.
“Je to zlé místo,” zašeptala
bludička vystrašeně a rozhlížela se opatrně okolo. Modrá zář
halící její tělo, jindy zvědavě ohmatávající okolí, byla
najednou slabá a sotva znatelná.
“Je to zlé srdce Temného lesa,”
odpověděla šeptem válečnice a uchopila ji za ruku. Sama
instinktivně v druhé sevřela pevněji kopí.“Radši
poběžíme!”
Obě víly proběhly skrz řadu šibenic
na nerovnou cestu k chrámu. Kdysi tu jezdila těžká katovská
kára tažená pohůnky a hrbatým mužem s očima plnýma
šílenství. Brodili se bahnem i prachem mnoho let, než loukoťová
kola rozryla cestu na popraviště.
A největší z černých ptáků
přeskočil z jednoho ráhna na druhé, aby znovu zahlédl víly
ukrývající se ve stínu brány.
“Kghrrááá!!” Zakřičeli
černí ptáci, posedávající po šibenicích.
“Kghrrááá, prro člověka, prro
člověka!”
“Kghrrááá, třřřetí
hodináá!”
“Cchrráám nepustí oběť svou!”
Víly usedly těžce do prachu navátého
v bráně a se strachem sledovaly temné ptáky, jimž skučivý
vítr čechral lesklé peří křídel. To řval vítr hrůzou,
bolestí, již slýchal na popravišti!
“A co teď?” pokusila se bludička
setřít prach z tváře. Ale jen jej rozetřela ve šmouhy
slzavých stop. Válečnice dloubla hrotem kopí do prachu a pokrčila
rameny. Neustále měla dojem, že prachová mračna ji pozorují
tvářemi mrtvých a tak mlčela. Neměla odvahu promluvit.
-
Vítr
skučel a temnota se prohloubila. V noční tmě ožily šibenice
procesím mrtvých. Rozpadající se odsouzenci, polonahá těla
pokrytá vředy a ránami, prázdné tváře hledící k vílám.
A ze vzdálené věže té plísně
zvané chrám zazněl úder těžkého zvonu. První úder ze tří.
A hned po něm, zaslechly vyděšené víly slabé zaklepání na
těžkou bránu.
“Otevřete prosím, to já jsem ten
vypravěč…”
Ale jeho hlas napůl zanikl v druhém
úderu zvonu.
Při třetím úderu otevřela
květinová víla malá dvířka a do krajiny snů vstoupil po dlouhé
době opět člověk. Klíč od Temného lesa.
A v té chvíli byl jen jediný
tvor, který si všiml šíleného činu víl. Černý jednorožec
Glag!
A tak byl on prvním, kdo pochopil, že
temná země je ohrožena.
-
Dívka
utichla a pohlédla na spící děti. I ona cítila únavu a víčka
se zdála nepředstavitelně těžká. Jak jí hlava na chvíli
klesla, znovu se vracely i vzpomínky.
“Ne!” Napomenula se nahlas. Několik
dětí se probudilo a zvedlo hlavu.
Už neměla na co vzpomínat. Byl to
konec nejšťastnějších dnů jejího života, byl to konec i těch
špatných dnů. Smrt?
Představil se jako Šhad a byl to hlas
ukrytý pod nemocničním lůžkem. Jeden z NICH. To on ji
zavedl sem. Do chrámu, z něhož se nedalo utéct! Do chrámu
pláče, bolesti a smrti. Zavlekl sem její nevinou duši, aby ji zde
pošpinilo pozřelo zlo, které se sem nastěhovalo.
Vzpomněla si na příběh, který před
pár dny slyšela v této místnosti. Vyprávěl ho pihovatý
kluk a každá jeho věta zněla jako legenda. Přesto byla všechno
čistá pravda. Příběh o děvčátku, co také hledalo cestu ven.
O děvčátku, které věřilo v Boha a neváhalo vstoupit na
hrůznou cestu poutníků.
Nikdo s její vírou už chrám
nenavštíví, říkala legenda. Přesto ani ona neunikla zlu a
temnotě okolo!
Jakou šanci pak mělo ona? Dívka,
jejíž zbraní se stal příběh vyprávěný dětem. Snad byla
dostatečně šílená, aby jí štěstí přálo.
Jedno z děcek s tváří od
krve se posadilo a pohlédlo k ní.
“Ta pohádka, že ještě pokračuje?”
V očích mělo strach z konce.
“Samozřejmě.”
Pohladila jej po jemných vlasech a
odešla. Jak se vzdalovala od místnosti, přešla její chůze
v běh.
A můry, ti temní sluhové chrámu,
již čekaly.
Kapitola VII.- To poslední
Hoch prošel řadou dětí a vylezl na parapet gotického okna. Zaslechl slabé protesty těch, kteří věřili, že se dívka vrátí. Žádné z děcek nechtělo přijmout, že si ji smrt už odvedla.
Ale on si protestů nevšímal. Pohodlně se usadil a krátce pohlédl skrz barevná sklíčka ven. Mnoho se toho rozeznat nedalo. Snad jen ti černí ptáci a vzdálená ráhna šibenic.
Hoch počkal, až všichni utichnou a pak začal vyprávět …
Ale nebyl zdaleka posledním, ten příběh byl ještě dlouhý a odrazil se v něm strach i život mnoha dalších vypravěčů…..
-
Toto je Krysí pohádka. Příběh tří dívek. Rodných sester, jejichž pouto nikdy nebylo přetrženo.
Ta první se zrodila z modrých vod pramene a jeskyní tmy. Z mých snů a marných představ. Modrá víla studánek, bludička jménem Ól, což znamená “Toulající se.”
Ta druhá se zrodila z dračího ohně a lásky ke květům. Z mého pláče i naděje. Květinová víla, křehká a citlivá jako děcko, přesto měla sílu vzdorovat i udeřit. Její jméno je Lil, což znamená “Milující.”
Tu třetí neznám, ale může jí být kdokoliv. Ať ji bylo dáno kterékoliv z jmen, nemá jiného významu, než „Nevinná!”
Krysí dítě……
Zrozena z krve člověka, hříchu i nadějí. Z bolesti dospívání a samoty! Vzdorující světu, který nenávidí. Hledající klid v rozkoši, ale nalézající jen smutek a stíny okolo.
Ještě uniká zdem podivného chrámu, ale přesto již je součástí jeho stínu!
Již na ni čekají! Děti zrozené z šílenství světa a doby.
Krysí děti!
(Konec)
Žádné komentáře:
Okomentovat