pondělí 19. května 2014

Krysí pohádka - Kapitola 6.

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní hororovou tvorbou a pozdější Rusalkou ovlivněnou tvorbou pohádkově romantickou. Zvláštností je, že příběh obsahuje oboje v oddělených dějových liniích. Přesněji obsahuje tři dějové linie, které se proplétají příběhem, aby nakonec, přes zdánlivou neslučitelnost, splynuli v jednu.



Kapitola VI.- Šílenství

Smrt nebo šílenství,” zašeptala tiše a vstoupila do místnosti. Většina dětí už nevěřila, že se vrátí. Byly od krve, pomlácené. Přes den se musely dost krutě porvat. A poražený…
Ucítila ten slabý zápach rozkladu a zvedl se jí žaludek. Nepřestanou zabíjet, už ne! Jejich dětská radost z jejího příchodu jí najednou připadala zvrácená. Všichni už patřili temnotě.
Beze slova došla k oknu a pohlédla na tmavé krkavce za sklem. Čekali! Vylezla nahoru a posadila se. Posadila se tak, jak ji Glag namaloval na své poslední kresbě. Vzrušilo ji to, ale zároveň cítila osudovost svého počínání.
Pak přivřela oči a začala vyprávět do noční tmy.
-
Rozeklaným žlabem mezi štíty proudila divoká říčka Isg. Nespoutaná a chladná, živená ledovci z vrcholů hor, jež se ukrývaly v temných mracích.
“Probuď se, Ól,” zaprosila květinová víla Lil. Klečela v chladném proudu a svírala ramena modré víly. Držela jí hlavu nad hladinou, zatímco bledé tělo objímala chladná voda.
“Tak se přece probuď!”
Jednou rukou se jí snažila smýt z těla černý maz obří zloby, ale šlo to jen pomalu. Bledá víla se pohnula a znovu procitla.
“Co, co … se stalo?”
Květinová víla ji posadila do chladného proudu a radostně objala. Ól byla víla vod a říčka jí vracela sílu, stejně jako šťastné obětí. A obětí přešlo v milovaní.
Teprve když je unášel Tera zase dál, zvítězila obrovská zvědavost modré víly.
“Co se stalo, Lil?”
Válečnice se usmála a začala vyprávět.
“Lákala jsem toho kocoura za sebou. Snažila jsem se vypadat co nejubožeji, aby nabyl přesvědčení, že mu nemohu utéct. O to víc ho dráždilo, že jsem mu vždy o kousek unikla. I když se tvářil vítězně, byl rozzuřený na nejvyšší míru. A tak, když už jsem věřila, že vidí jenom mne a nic ze svého okolí, zavedla jsem jej na hradbu. A on přece neměl křídla.”
“A krkavec?”
“I když obr tvrdě spal, nebylo to s ním lehké. Krkavec nechtěl nic říct, seděl si v té své kovové kleci a vůbec si mne nevšímal…”
-
Květinová víla se protáhla pode dveřmi a poprvé se rozhlédla po obrovském domě. V jediné místnosti zde byla kuchyně i obří jídelna. Zvedla se z prachu a oklepala křídla. Obra nebylo nikde vidět, ale dobře ho slyšela. Ležel za pecí zabalen v houni a hlasitě chrápal.
Několika tanečními kroky se rozeběhla a vznesla se do vzduchu, někde tu přeci musel být i krkavec. Pozorně pátrala ve tmě, ale ani na stole, na peci či na zdi nic nespatřila. Veškeré hledání bylo marné.
Když se nad její hlavou ozval hrubý hlas.
Hledrááš mne malráá moucho? Ttak pojď blíž.”
Vysoko nad její hlavou visela kovová klec ze silných rezavých prutů, zakrytá špinavým těžkým hadrem.
Víla se vznesla, cítila kyselý pach špíny, z něhož se ji dělalo špatně. Ale nemohla se zastavit tak blízko u cíle. Několikrát obletěla klec dokola, než nalezla místo, kde se dalo protáhnout dovnitř.
“Ty víš, jak opustit les temnot?”
Možnráá vím.”
Květinová víla se posadila na kraj klece a bosé nohy svěsila do hloubky místnosti. Otočena zády pozorovala obrovskou místnost.
“Říká se, že se z Temného lesa nedá odejít. Že je to nemožné.”
Pravda bývráá většinou jednodurší, nic nemožného neníí vílo bodláku!”
Čekala jestli bude pokračovat, ale krkavec už zase mlčel.
“Řeči. Takových jsem už slyšela.”
Ale jráá vím všechno!”
“Kecy,” pohupovala květinová víla drobnými chodidly nad hlubinou. “Slyšela jsem mnoho těch, co to tvrdí. Ale kdo ví? Vypadáš jako obyčejný pták.”
A jrak jsem věděl, že jste přišli sem?” ušklíbl se krkavec.
“Viděl jsi to oknem.”
Černá křídla zavířila klecí a mohutný zobák narazil na kovové pruty.
Nevíš nic! Jak jsi malráá, tak i hloupráá! Kdysi tu nestráál Temný les. Než přišel vlčíí člověk a vytvořil s vílou bran stavbu nekonečnréého chrráámu. Zasvětil ji mnohým duchůům a mnoho duchůů, o nichž nevěděl, se v chrráámu ukrrylo. Než ten vlk i člověk odešel, očarroval svým rrituálem les, aby jeho dílo skrryl. Ale netušil, že se toto místo zalíbríí všemu, co je čerrné. Všemu, co má rrádo temnotu. A chrráám je klíčem!!! Musíš nalézt lidské dítě!”
“V Arkádii nejsou lidské děti. Nezdá se mi to,” pokrčila rameny květinová víla a šibalsky se usmála do místností, když nový nával zuřivosti otřásl krkavcem i klecí.
Jsi malráá lhářřka. Ale měj si svou otázku! V tom chrráámu žijí děti. Oprravdové děti ze světa lidí a ty jsou oním klííčem. Chtěl jsem tě chrráánit, ale nedala jsi na mne. Tak tam jdi a nalezni mezi nimi vyprravěče. Dítě, jež vyprrááví přříběhy. Už na tebe čekráá!”
“Díky.” Seskočila víla z kovové hrany klece a hmyzí křídla se zaleskla vzduchem.
Neděkuj!” Zakrákal krkavec. “Neděkuj!
Třřináct dní jste bloudily!
Třřináct dní hledaly mne!
Třinácterro dní je cesta k chrráámu lidských dětí, jež se požírrají! Ale ani pak nebudete u cíle. Poslouchej vílo a pamratuj!
Třináctrero dalších dní, cena za dívčí krrev!
Třinácterro dní a cenou vaše nevinnrost!
Třináct dní pro dobrrý lov čerrného jednorrožce!
Třinácterro dní spánku a nocí hrrůůzy!
Třináct dní pro váš pláč a ztrracené naděje!
Třřináct dní pro ducha stromu!
Křřížová třřináctka temnoty v jámrráách šílenství!
Čerrvená třináctka vašeho pouta!
Kárrová třřináctka, čas, v němž čeká lovec!
A třináct zelených dní, cena temnrého lesa!
A až tam je vrýchod z lesa temnot. Až tam teprrve pochopíte, že za svůj odchod zaplatíte vším! Vším co budeš mrít vílo! Pamatuj na slova krrkravce!! Úplně vším!!!”

Květinová víla pevněji sevřela bludičku a pobídla Tera k běhu. Čekala je daleká cesta na starou kupeckou stezku. A až ji naleznou, tak ještě dál, tam, kde na křižovatce stojí nekonečný chrám.
A stalo se, jak krkavec předpověděl. Víly putovaly dalších třináct dní. Byla to dlouhá a nebezpečná cesta horami, kam žádná víla dříve nezabloudila. A v patách jim opět běžel Glag.
Ta strastiplná pouť je však součástí jiného příběhu, jehož čas teprve přijde!
Tak minulo třináctero dní a před zraky víl se otevřelo tmavé údolí, srdce Temného lesa. Nekonečný chrám rozkládající se na jeho svazích vypadal jako město. Chladné a mrtvé město!
“Vlk i člověk přišel a zasvětil nekonečnou stavbu duchům!”
Zašeptala květinová víla a seskočila z mohutných zad potkana Tera. I když se údolí utápělo v šeru a většinu budov tak zakrývala noc, rozsah chrámu byl úžasný. Jako plíseň se rozlézal po svazích zvedaje k slabému světlu tisíce věží a šedivých střech. Jediná cesta, jež vedla okolo, jej míjela v uctivé vzdálenosti.
“Tady by měl být ten, jenž nás vyvede z lesa, jestli krkavec nelhal.”
Modrá víla shlédla z bílého hřbetu na vílí válečnici a tiše zašeptala.
“Myslíš, že mohl lhát?”
“Mohl! Každý tvor, který zde žije, má ve svém srdci alespoň střípek zla,” pokrčila nahými rameny víla a sevřela pevně otěže velkého potkana. Pak zvedla ruku a ukázala k horám.
“Támhle je brána. Na té hoře!”
“Vidím tam stát šibenice,” vystrašeně zašeptala modrá víla. “Vidím tam stát smrt!”
Svahy údolí nepokrýval sníh, ten zůstal několik dní cesty zpátky. Tady, kam až jejich oči dohlédly, byla jen rudá vyvřelina obroušená větrem a stejně zbarveným prachem. Při cestě k bráně se obě víly do prachu bořily až po kolena. Mnohdy je od pádu dolů zachránil jen Tery, jehož se včas zachytili.
Obrovský potkan odlehčený o váhu obou víl lezl po skále s jistotou. Silné drápy mu poskytovaly jistější oporu, než jemné prsty víl. A tak byl první, na jehož bílý hřbet padl stín šibenic. Lemovaly obě strany cesty, jež směřovala k  mohutné bráně chrámu.
Kghráá!!” Zakřičeli krkavci posedávající na holých ráhnech.
Kghrááá! Proč přichází víly na poprraviště?”
Kghrááá! Pro mrrtvé tělo odsouzence?”
Kchrááámu poprravených zločinců!”
Květinová víla se postavila a oklepala z křídel prach. Pak pomohla modré víle na nohy a otočila se zpátky k černým ptákům.
Bludička se rozhlížela okolo se strachem v modrých očích a ani válečnice se necítila dobře. Odevšad zaznívala nespravedlnost smrti. Slyšely vzdálené modlitby odsouzených, jejich poslední pláč a strach, když stoupaly na dřevěný sud pod holé ráhno. Když se jejich tváří dotklo konopné lano.
A pak zazněl dětský pláč. Hlasitý a žalostný pláč utlumený masívní bránou. Pláč toho, kdo čekal na svou popravu!
To ty děti byly srdcem Temného lesa.
Kghrrááá!!” Zakřičeli černí ptáci.
Kghrááá! Proč přichází víly na poprraviště?”
Kghráá! Zaplatit stříbrrný katu za tělo člověka.”
Kchrráámu Disrriho, tvorra vlčí duše!”
Největší pták zaklepal na holé ráhno svým mohutným zobákem a s pootočenou hlavou upřel nehybné oko na vetřelce.
“Je to zlé místo,” zašeptala bludička vystrašeně a rozhlížela se opatrně okolo. Modrá zář halící její tělo, jindy zvědavě ohmatávající okolí, byla najednou slabá a sotva znatelná.
“Je to zlé srdce Temného lesa,” odpověděla šeptem válečnice a uchopila ji za ruku. Sama instinktivně v druhé sevřela pevněji kopí.“Radši poběžíme!”
Obě víly proběhly skrz řadu šibenic na nerovnou cestu k chrámu. Kdysi tu jezdila těžká katovská kára tažená pohůnky a hrbatým mužem s očima plnýma šílenství. Brodili se bahnem i prachem mnoho let, než loukoťová kola rozryla cestu na popraviště.
A největší z černých ptáků přeskočil z jednoho ráhna na druhé, aby znovu zahlédl víly ukrývající se ve stínu brány.
Kghrrááá!!” Zakřičeli černí ptáci, posedávající po šibenicích.
Kghrrááá, prro člověka, prro člověka!”
Kghrrááá, třřřetí hodináá!”
Cchrráám nepustí oběť svou!”
Víly usedly těžce do prachu navátého v bráně a se strachem sledovaly temné ptáky, jimž skučivý vítr čechral lesklé peří křídel. To řval vítr hrůzou, bolestí, již slýchal na popravišti!
“A co teď?” pokusila se bludička setřít prach z tváře. Ale jen jej rozetřela ve šmouhy slzavých stop. Válečnice dloubla hrotem kopí do prachu a pokrčila rameny. Neustále měla dojem, že prachová mračna ji pozorují tvářemi mrtvých a tak mlčela. Neměla odvahu promluvit.
-
Vítr skučel a temnota se prohloubila. V noční tmě ožily šibenice procesím mrtvých. Rozpadající se odsouzenci, polonahá těla pokrytá vředy a ránami, prázdné tváře hledící k vílám.
A ze vzdálené věže té plísně zvané chrám zazněl úder těžkého zvonu. První úder ze tří. A hned po něm, zaslechly vyděšené víly slabé zaklepání na těžkou bránu.
“Otevřete prosím, to já jsem ten vypravěč…”
Ale jeho hlas napůl zanikl v druhém úderu zvonu.
Při třetím úderu otevřela květinová víla malá dvířka a do krajiny snů vstoupil po dlouhé době opět člověk. Klíč od Temného lesa.
A v té chvíli byl jen jediný tvor, který si všiml šíleného činu víl. Černý jednorožec Glag!
A tak byl on prvním, kdo pochopil, že temná země je ohrožena.
Poprvé za čas dlouhý tisíce let.

-
Dívka utichla a pohlédla na spící děti. I ona cítila únavu a víčka se zdála nepředstavitelně těžká. Jak jí hlava na chvíli klesla, znovu se vracely i vzpomínky.
“Ne!” Napomenula se nahlas. Několik dětí se probudilo a zvedlo hlavu.
Už neměla na co vzpomínat. Byl to konec nejšťastnějších dnů jejího života, byl to konec i těch špatných dnů. Smrt?
Představil se jako Šhad a byl to hlas ukrytý pod nemocničním lůžkem. Jeden z NICH. To on ji zavedl sem. Do chrámu, z něhož se nedalo utéct! Do chrámu pláče, bolesti a smrti. Zavlekl sem její nevinou duši, aby ji zde pošpinilo pozřelo zlo, které se sem nastěhovalo.
Vzpomněla si na příběh, který před pár dny slyšela v této místnosti. Vyprávěl ho pihovatý kluk a každá jeho věta zněla jako legenda. Přesto byla všechno čistá pravda. Příběh o děvčátku, co také hledalo cestu ven. O děvčátku, které věřilo v Boha a neváhalo vstoupit na hrůznou cestu poutníků.
Nikdo s její vírou už chrám nenavštíví, říkala legenda. Přesto ani ona neunikla zlu a temnotě okolo!
Jakou šanci pak mělo ona? Dívka, jejíž zbraní se stal příběh vyprávěný dětem. Snad byla dostatečně šílená, aby jí štěstí přálo.
Jedno z děcek s tváří od krve se posadilo a pohlédlo k ní.
“Ta pohádka, že ještě pokračuje?” V očích mělo strach z konce.
“Samozřejmě.”
Pohladila jej po jemných vlasech a odešla. Jak se vzdalovala od místnosti, přešla její chůze v běh.
A můry, ti temní sluhové chrámu, již čekaly.



Kapitola VII.- To poslední

Hoch prošel řadou dětí a vylezl na parapet gotického okna. Zaslechl slabé protesty těch, kteří věřili, že se dívka vrátí. Žádné z děcek nechtělo přijmout, že si ji smrt už odvedla.
Ale on si protestů nevšímal. Pohodlně se usadil a krátce pohlédl skrz barevná sklíčka ven. Mnoho se toho rozeznat nedalo. Snad jen ti černí ptáci a vzdálená ráhna šibenic.
Hoch počkal, až všichni utichnou a pak začal vyprávět …
Ale nebyl zdaleka posledním, ten příběh byl ještě dlouhý a odrazil se v něm strach i život mnoha dalších vypravěčů…..
-
Toto je Krysí pohádka. Příběh tří dívek. Rodných sester, jejichž pouto nikdy nebylo přetrženo.
Ta první se zrodila z modrých vod pramene a jeskyní tmy. Z mých snů a marných představ. Modrá víla studánek, bludička jménem Ól, což znamená “Toulající se.”
Ta druhá se zrodila z dračího ohně a lásky ke květům. Z mého pláče i naděje. Květinová víla, křehká a citlivá jako děcko, přesto měla sílu vzdorovat i udeřit. Její jméno je Lil, což znamená “Milující.”
Tu třetí neznám, ale může jí být kdokoliv. Ať ji bylo dáno kterékoliv z jmen, nemá jiného významu, než „Nevinná!”
Krysí dítě……
Zrozena z krve člověka, hříchu i nadějí. Z bolesti dospívání a samoty! Vzdorující světu, který nenávidí. Hledající klid v rozkoši, ale nalézající jen smutek a stíny okolo.
Ještě uniká zdem podivného chrámu, ale přesto již je součástí jeho stínu!
Již na ni čekají! Děti zrozené z šílenství světa a doby.
Krysí děti!

(Konec)

Žádné komentáře:

Okomentovat