Krysí děti - Den 9. (P)

Varování: Dlouho jsem se rozmýšlel, zda toto své první rozsáhlejší dílo napsané v mladické melancholii a pochybnostech nad lidstvím zveřejnit. Svým žánrem zapadá nejvíce do NEW-WEIRDu a nese divnost až krutost, tohoto žánru nejvíce ze všech mých děl. 
Nedoporučuji jej slabším a romantickým povahám!

PŘÍBĚH O SMEČCE

Blonďák s pruhy na tváři pozvedl hlavu a překvapeně přivřel očí. Okolo stojící válečníci se hned otočili za jeho pohledem, do úzké šachty s oddrolenou hranou.
Své překvapení svedl zakrýt a jeho sebeovládání uhasilo probouzející se zuřivost.
"Ty, proč jsi přišla?"
Od šachty se odlepil hubený stín a doskočil do chodby. Pokud měla před chvíli alespoň malou šanci k úniku, tímto ji definitivně ztratila. Nina si jej prohlížela s ledovým klidem v liščích očích. Možná až moc chladným pohledem na krysí dítě.
"Chci tvoji smečku."
Pohrdavě se usmál a krátkým znamením ruky dal rozkaz dvěma válečníkům, kteří se přesunuli k ústupovým chodbám.
"Nebudu s tebou bojovat, smečka bojuje vždy celá," ale nenucený úsměv jímž dával najevo svou nadvládu dnes nějak neúčinkoval. Necítil se klidnější ale dokonce ani silnější. Dívka, která před ním stála, byla lehčí a nemohla mít tolik zkušeností ze rvaček jako on. Musel by ji kdykoliv přeprat.
Možná, že jindy by o tom nepochyboval, jenže dnes si najednou nevěřil. A smích měl hořkou chuť strachu.
"Budeš bojovat se mnou, nebo s moji smečkou. Je to jen na tobě, já se podřídím poslednímu přání!"
"Smečkou?" zašeptal a poslední části jeho jistoty se rozpadly v prach. Za dívkou zazářilo několik chladných světel a ze stínu se vynořila zborcená morda prvního psa. Silné čelisti a šlachovité tělo by zabilo i to nejsilnější krysí dítě během prvního útoku.
Hoch pocítil závan smrti a věděl, že si přišla pro něho. Dnes ráno vstával naposled. Něco krysího masa k snídani bylo jeho posledním jídlem. A chodba, v níž již po několik hodin čekali, popravištěm.
Cítil ostatní jak ustupují a neměl jim to za zlé. Sám by utíkal, kdyby mu zůstal alespoň zlomek naděje ve štěstí.
"Proč chceš mou smečku?" přikrčil se hoch k zápasu a několikrát promnul prsty, než je sevřel v pěst. Nevzdá se. Ukáže ostatním, jak umírá vůdce smečky.
"Mí psi se nehodí k lovu tuláka", pokrčila dívka rameny a přistoupila blíž. Byl to šílený krok, který ji znevýhodnil a chlapec toho hned využil. Zaútočil plnou svou vahou, jeho pěst zaplála vzduchem v prudkém úderu. Kosti narazili do sebe.
Ostatní děti ze smečky se v hrůze odvraceli tvář před krvavým divadlem. Zápas byl příliš jednostranný. Stala se z něj krvavá jatka, v němž nebylo slitovaní.
Stěny i postávající dětí zkropila krev a již chvílí bezbranné tělo zůstalo ztuhle ležet na zemi. Stačil jediný pohled a každému bylo jasné, že je mrtev.
Planoucí očí Niny pohlédly ke psům a pak na bledé tváře dětí. Vyděšené oči se odvraceli a na špinavých tvářích se leskly slzy. Jen ty nejsilnější neodvrátili svůj pohled. Hleděli na ztuhlé tělo a jejich oči postrádali lesk života. Důkaz vlastního vědomí.
"Kolik děvčat má smečka?" zeptala se Nina otočena zády, jak si otírala krvavé ruce o hrubou srst prvního psa.
"Dvě", zašeptal někdo.
"Kolik let?"
"Šest", plačtivě odpovědělo kudrnaté děvčátko.
"Třináct", polkla vyděšeně druhá.
Nina kývla a chvíli mlčela. Napětí ještě zesílilo, když se psi otočili do chodby a zmizeli ve tmě. Nina přelétla pohledem smečku, osm děcek. vesměs rváči.
"Dvě je moc, mladší zabijte a pak se dáme na cestu!" kudrnaté děvče se v hrůze rozbrečelo.
Nina s úsměvem sledovala vyděšenou tvář staršího děvčete a její trochu silnější postavu.

KOUZLA (Trist)

Abraka dabra černý pták,

 šeptám tichá slova. 

Abraka dabra ostrý dráp, 

zkouším dneska znova.

Tak v zemi kouzel hledám rým,

 co splní moje přání.

O těch slovech v noci sním, 

mé malé noční lhaní.

Abraka dabra šedá myš, 

co mám, to si klidně vem. 

Abraka dabra přání slyš, 

že chci skončit tento sen!!!

DEN IX. - PSÍ ŽIVOT

Akorát utichal poslední úder zvonu, když za sebou Veverka uzavřel okno. Rášel, ještě překvapená z nemožného, stála na úzké římse. V celém chrámu se nedalo žádné z oken otevřít. Pevné okrasné mříže a barevná sklíčka tomu bránila. Žádné z těch, které dosud viděla, nemělo kličku. Přesto toto ano, rovnou dvě. A jen milování těch dvou přehlušilo slabé vrzání, když ji uvolnila. Jediný, kdo to zaslechl byl Veverka, který jí pomohl očistit těžkou konstrukci skla a ocele.

Když se ozval zvon, jen otevřeli. Kejklířka trochu hrubě shodila ze sebe vášní ovládaného chlapce a vytáhla jej za sebou ven, aniž by cokoli řekla.

A pak prolezl Veverka a v posledním úderu zvonu okna uzavřel.

Do dálky se táhlo množství střech skryté v temnotách, jen noční chlad a vítr přivítal neobvyklé návštěvníky. Tiskly se ke zdi, opatrně postupujíce po úzké římse. Rášel balancující s dekou, nahý pár jak vyhnaný z ráje a poslední Veverka nesoucí lovcův oštěp a několik dalších věcí.

Kejklířka se zastavila a chytila Rášel za Rameno.
"Tady dolů, hned podél zdi."

Děvče zkusilo proniknout pohledem tmu, ale marně. Muselo důvěřovat i dál. Ale to už dívka zmizela i s lovcem v temnotě. Než si hoch uvědomil, co se děje, zapadli pod vodní hladinu. Rášel chvíli počkala a skočila, Veverka se odrazil jen chvíli po ní, jen co hodil věci dál do tmy.

V tmavé zahradě pomáhala Rášel hledat Veverkovi odhozené věci v přerostlém plevelu, zatím co Kejklířka a lovec ležící na kraji nádrže v objetí nechali průchod své vášni.

A pak leželi ve zmačkané trávě, nazí a od bláta mlčely. Hleděli ke hvězdám se šťastným úsměvem.

"Je čas jít," přistoupila Rášel a hodila k lovci harpunu a boty. "Myslím. že vím kde jsme a jak dál."

Ale lovec se jen usmíval. První, kdo vstal byla dívka. Vyždímala si z vlasů vodu a pohlédla k chlapci.

"Vždy se tak hloupě usmívá?" zeptala se s úsměvem. Lovec pokrčil rameny a pomalu se posadil.

"Ne, dnes jej vidím poprvé," odpověděla Rášel a obě se rozesmály. Mladík zavazující si boty po nich krátce hodil pohledem a chápavě nadzvedl obočí.

Ale to jen obě přivedlo k hlasitějšímu smíchu. Kejklířka přetáhla přes sebe tílko, aniž by si všímala bahna a na hlavu nasadila černý cylindr.

"Vysvětli cestu Veverkovi Rášel, povede nás."

"Proč?" překvapeně se zahleděla na drobného chlapce.
"Je psem," odpověděla Kejklířka.

"Psem?"
"Ty nevíš, kdo jsou psi?"

"Ne," přiznala Rášel. "Neznám moc krysí děti."

"Psi jsou nejobratnější a nejschopnější z krysích dětí. Nikdo neví odkud jsou. Nikdo neví proč si barví obličej načerno, že Veverko?"

Pokrčil kostnatými rameny, ale neodpověděl.

"Zkoumají cesty vždy, když se někam přesunuje celá skupina. Hledají nebezpečí a chodbičky, které je obchází. On je pes. Vyhne se ..... ukáže nám cestu."

"Dobře," kývla Rášel a do očí ji vstoupily slzy z těžké vzpomínky.

-

Černovlasý kluk se protáhl na kraj úzké šachty a rozhlédl se okolo. V tváří od bahna zářili pozorné oči jasným světlem. Tiše vydechl a sklouzl do mastného bahna na podlaze. S obratností sobě vlastní proběhl stínem do chodby, kde se nečekaně zastavil.

Na podlahu krátce načrtl znamení. Dříve, než mohl kdokoli zareagovat, zaběhl zpátky do šachty. Po chvíli ticha vyhlédlo z druhé šachty malé děvče a kývlo na vedoucí dívku. Jak se zvedla. vyběhla asi pětice dalších dětí a rychle se rozestavili do stínů po chodbě. Nevýrazné tváře nesly drsnou masku nepřítomnosti a krutosti.

Dívka liščích očí poklekla k znamení v bahně, které pes zanechal.
Konečně. Po dlouhých hodinách čekání a netrpělivého přemýšlení se pes konečně vrátil. A nejen to, dle znamení na zemi měl opět stopu.

Chtěla zaútočit na věž i když by jen těžko zvítězila, ale Rášel již putovala dál. A nebyla daleko, jen pár hodin a konečně se pomstí.

"Za psem", zasyčela rozkaz a její neúnavná smečka se znovu vydala dál. Jen bledé tváře nevinných dětí pokryté ostrou linií čar proklouzly slabým světlem mechů.

A vše utichlo.

-

Kejklířka napůl ležela opřena o chlapce v těžkém nakyslém pachu pod schody.

I když zde nebyla žádná okna, prostředí se změnilo. Již tu nebylo vlhké sklepení, ale relativně suché stěny s podlahou, kterými se pohybovali lehké záchvěvy proudícího vzduchu. Potkany vystřídali šváby a jiný hmyz co zde žil. Veverka jim nechal znamení, aby čekali. než se vrátí. A tak tiše seděli pod schody. utopeni ve svých myšlenkách.

Rášel seděla v nejtemnějším z rohů a únava ji svírala bolavé paže a ztěžklé nohy.
"Nechala jsi mne," zašeptal hlas Niny obviňujícím tónem.

Rášel se ohlédla po dívce vedle sebe. Kejklířka měla zavřené oči, možná spala. Zatím lovec hleděl na světlejší stěnu naproti. Ani jeden se nepohnul, i když znovu zaslechla hlas Niny.
"Proč jsi mi nepomohla? Mou duši zatratili a ty jsi tomu mohla zabránit."

"Mýlíš se, nemohla jsem nic dělat."

"Je to tvá vina," rozhořčený hlas vykřikl do ticha chodby. "Kde zůstal tvůj Ježíš, když jsem prosila. Kam hleděl ten tvůj bůh!!"

Ve stínu ji sevřely ruce, neviditelné sevření. Dlaň na tváři ji bránila se nadechnout. Dusila se. Dusila ji mrtvá dívka, co nechala zemřít!

"Psst!" zasyčela Kejklířka a uvolnila sevření. "Něco se ti zdálo."
Rášel se nadechla a tlak v plicích povolil.

"Co se stalo?"

"Mluvila jsi moc nahlas."

Děvče se podvědomě ohlédlo okolo, všude bylo ticho.
"Slyšela jsem Ninu," zavzlykala.

"To je dobrý," objala ji dívka kolem ramen a stiskla ve své náruči. "To se spraví."

Rášel tomu nevěřila, ale mlčela. Myslí ji pronásledovala slova viny a žaloby. Slova mrtvého děvčete.

Neslyšně jako stín poklekl vedle Veverka a načrtl několik rychlých čar do prachu a špíny. Jeho němá tvář prozradila většinu, dříve než stihla Kejklířka cokoli říct.

Ještě jednou přiložila lehce prst na rty Rášel a pak krátce pohlédla na psí písmo. Veverka pozvedl tři prsty a ukázal na sebe.

Dívka se otočila k Rášel.

"Pojďte tiše!"
Než se mohla na cokoliv zeptat, zmizela dívka za kostnatou siluetou Veverky. Lovec uchopil Rášel za ruku a rozeběhl se rychle za nimi.

-

Děvče pohlédlo na množství švábů u svých nohou a znovu se jí zvedl prázdný žaludek. Drobná těla lesklých křídel proudila v neutuchajícím zmatku po svých cestách, přelézajíce po bledých prstech a dětském nártu.

Ani Kejklířce nebyl ten pohled nejpříjemnější, přitisknuta ke stěně se tvářila neutrálně. Tmavé oči upřené do tmy, přesto v jejím ztuhlém postoji bylo mnoho nepřirozeného.

Ovládala dobře své emoce, držela klidný dech a lehké doteky živých těl potlačila v lehkém záchvěvu hnusu, jenž se na povrchu nijak neprojevil.

Hoch seděl na zemi a hmyzu si nevšímal. Za jiných okolností by mu možná taky vadili, ale čas zde strávený a únava tížící ramena otupila strach i nevolnost v apatii.

Rášel se krátce jedním okem rozhlédla okolo a vzápětí je znovu přivřela. Ovládla nevolnost. přesto v jejím hlase zazněl pláč.

"Proč tu čekáme, já chci pryč!"
"Veverka objevil potíže."

"A nemohli bychom jinde?"

"Bohužel," zašeptala kejklířka. Klidný hlas byl cítit napětím. "Po naší stopě jde pes."
"Proč..?" otázka zazněla hysterii pohybu chitinových nožiček a mastnoty rozšlápnutých zbytků.

"Hnusí se mi..."

"Psst," připomenula ji dívka, ale poznala, že Rášel se už dlouho ovládat nedokáže. "Posadíš se mi na krk?"

Děvče smutně kývlo a oči se jí rozzářili, opatrně přešla blíž. Jak ji dívka zvedla, uklidnila se. Cítila se lépe vzdálena od živočišného pohybu lesklých těl.

"Kde je teď Veverka?"

Kejklířka se zamyslela a vzhlédla k Rášel.

"Pokusí se zmást naší stopu. Ale to záleží, jak dobrý je jeho soupeř. Když bude mít úspěch, můžeme ze tří minut náskoku získat i hodiny.

"A když ne?"

"Pak tu nečekáme na Veverku..."

PŘÍBĚH PSÍ KLETBY

Kostnatý hoch s tváří od bahna se vrátil, aby znovu prozkoumal chodbu. Pozorně sledoval stopy v prachu, ale výsledek byl stejný. Zavedly jej již potřetí k tmavé šachtě. Prozkoumal všech čtyřiadvacet větvení. Míle jež se rozrůstaly po obrovské ploše, ale žádnou z cest nevystoupili ven. Celý průzkum mu zabral přes půl hodiny a výsledek žádný.
Měl strach z dívky, co se postavila do vedení smečky, a ten rostl dobou, kterou na něj bude muset čekat. Ale ztrátu stopy, to by se říci neodvážil.
V hlavě se mu znovu vybavil celý plán větvení větracích šachet. Jeden průzkum mu stačil, aby znal každou odbočku i směr. Neměl jinou možnost, než začít znovu. Prolézt každou z chodeb a zjistit možné cesty jenž přehlédnul. A protože svým schopnostem věřil, nedoufal v nějaký výsledek. Proto se připravil i na dlouhý plošný průzkum okolí každého vyústění. Prozkoumat všech čtyřiadvacet konců by mu zabralo několik hodin, ale hoch jich většinu zamítl. Všechny co mířili jinam, než po celou dobu udržovaný směr. Stejně cesty které příliš klesaly, nebo se dokonce vracely do sklepení. A když vynechal ty, jejichž povrch neumožnil tak dokonale skrýt stopy, zůstalo jich jen pět. Nechtěl pokoušet příliš trpělivost nového vůdce a tak se rychle pustil po první z cest. Udržoval při tom všechnu obezřetnost, aby nepadl do pasti můrám.
I když byl rychlý a obratný, to čemu nemohl uniknout, byly jeho vlastní myšlenky. Únava ze zdánlivě nekonečné cesty. Jejich smečka bloudila bez konce i domova. Bez klidu.
Jak šakali se hnali po stopách a cestách bez konce. Štvali své oběti jako vlci, dokud neklesli únavou. Pak on dal znamení a většina z pronásledovaných byla zabita. Ostatní se přidali ke smečce. Věděl, že mnohým tento život vyhovuje. Znal rváče kteří čekali na jeho znamení, aby se zmocnili oslabené oběti. Znal jejich touhu po krvi.

Ale on byl pes! Ten co nic neměl, nic nevlastnil. Co byla stále sám uprostřed chodeb a zla! Jeho smyslem bylo sloužit! Vše potlačil do pozadí a pro své schopností zahodil i to nejcennější v chrámu Triád, své srdce.

Věděl, že je dobrý. Přesný a citlivý na své okolí. Tím, že se stal psem, stal se součástí chrámu. Patřil k němu stejně jako stíny a můry. Věděl moc dobře, že už nemá cestu zpět i kdyby ji někdy nalezl. Příliš se změnil.

Byl pouhým psem. Bez lásky, nadějí, pláče a bolesti. Bez touhy a chyb. Ztratil domov, přátele a pak i sebe. Na své cestě temnotou věčně sám, hnán tichým rozkazem svého pána, psal rychlá znamení a zase běžel dál do tmy ztracených chodeb. Dál od tepla smečky, od jejich radosti i hádek. Dál od všech živých, byl ztracen v temnotě své nikdy nekončící cesty.

(Pokračování zde)