PŘÍBĚH JAKO DALŠÍ RODINNÉ POUTO
Narodil jsem se jako vypravěč a psaní vlastních příběhů bylo od malička jediným setrvalým koníčkem. S vyprávěním jsem se setkal až později. Nebylo v prostředí mého dětství obvyklé. Nebylo vůbec. Jediná forma příběhů byla knižní. Knihy mi byli čteny, později jsem je četl sám, či i po krátkou dobu předčítal mladšímu bratrovi.Teprve v někdy v šestnácti jsem se dostal interaktivnímu vyprávění. Z určitého hlediska je to něco docela jiného než čtení či psaní příběhu.Vyprávět interaktivní příběh je snadnější, posluchači při něm nejsou pasivní, ale aktivně pomáhají a spolupodílí se. Po určitém zaběhnutí vše běží překvapivě snadno a rychle. Navíc emoční síla takto tvořeného příběhu je osobitější. Jako vypravěč máte přímou vazbu a bezprostředně vnímáte i reakce. To vás snadněji vede a rozvíjí.
Vyprávěl jsem ve svém životě v rámci dvou skupin (studium dvou středních škol a druhé bylo odstartováno studiem vysoké školy a mým působištěm v okolí Brna). A vazba na obě tyto skupiny je i po létech velmi silná. Setkal jsem se i s jinými skupinami a všude viděl tuto hlubokou vazbu. Ta vazba je mnohem větší, než studia a spolužáctví. Když jsem se sám stal rodičem, muselo mne napadnout, že takto silná vazba by mohla vzniknout i v rámci rodiny. Využít ji.
RODOVÉ PŘÍBĚHY
Rodové příběhy jako součást rodového pouta a příslušnosti je jedna ze zapomenutých součástí rodinného života. Rodinné historky, rodové pohádky a vyprávěnky byly kdysi nedílnou součástí života, jako třeba rodinné recepty či zvyklosti na sváteční dny. Tedy něco, o co nás konzum připravil.Může se zdát nemožné, navázat, ale jako vše na tomto světě, nic není skutečně nemožné. Naopak, je to docela snadné a je mnoho možností jak to udělat. S příběhy je to dokonce tak, že děti sami jsou přímo hladové po příbězích.
Jen si navykly na formu televizní, poslouchanou, či čtenou. Interaktivní vyprávění má jednu výraznou odlišnost a to jejich zapojení. Malé děti se často chtějí do příběhu zapojit i když jim je jen čteno, ale většinou je umlčíme s tím, že příběh měnit v knize nemůžeme. Zastavíme jejich tvůrčí invenci a ony si zvyknout pasivnímu vnímání. A to je v tomto případě zvykem, který je třeba odbourat.
INTERAKTIVNÍ VYPRÁVĚNÍ
Dnes se ještě nepustíme do vyprávění dle principů RPG, ale jen jakýsi nácvik a na úvod.První návod bude pro vás jako vypravěče:
- Buďte průměrní - Nemusíte být dokonalí a tak se o to nesnažte. Užívejte si to, bavte se. Snaha být dokonalí často zhorší vaši snahu.
- Říkejte co vás napadne - Co se zdá očividné, může být pro jiné geniální. A pak, dítě také prezentuje jen tok svých myšlenek. A z hlediska dítěte není třeba aby byl příběh kdo ví jak promyšlený a komplikovaný, cení se přehlednost, snadná orientace v příběhu.
- Zbavte se zábran - když budete upřímní a otevření, bude takový i příběh.
ODBOURAT PASIVITU můžete i v rámci čteného příběhu, pokud jej vezmete ne jako pohádku, odškrtnutí rodičovské aktivity, ale jako námět k diskuzi a přemýšlení. Pokud se dítě zapojuje a doplňuje své, nezamítejte to, ale pracujte s tím:
- AKCEPTUJTE to jako další možnost, která může události změnit a probírejte s dítkem kam by to asi vedlo.
- NEAKCEPTOVATELNÉ z hlediska příběhu (Spiderman nastrčený do pohádky) ohodnoťte jako zajímavou invenci, která ale není pravděpodobná/ obvyklá/ vhodná. Není dobré kývat a zapojovat úplně vše. V dítěti by mělo vznikat něco jako žánrové rozlišení. Že je více druhů příběhů a v každém z nich je možné jen něco. Stejným způsobem to dítěti i vysvětlete, ale s určitou ochotou přizpůsobit případně žánr jeho požadavkům. Při společném vyprávění je potřeba se shodnout na společném žánru, který vyhovuje všem zapojeným.
Pokud dítko samo neinteraguje, musíte jej k tomu znovu navést. A to otázkami. V rámci každého příběhu se ptejte jak by reagoval on. Opatrně na návodné otázky typu co udělal špatně (vnucujeme hodnocení). Zkuste se ptát zcela neutrálně.
- Jak by jsi to udělal ty?
- Co by měl udělat? (Pokud v příběhu ještě nepadlo rozhodnutí hrdiny.)
POMALU A VÝRAZNĚ. Zvláště u menších je třeba mluvit či číst pomalu a mluvit výrazně, Používat emoce i v hlase.
MĚNIT HLAS dle toho, která z figur příběhu zrovna mluví. Pomůže to nejen snadnější orientaci v příběhu, ale i zvýšení atraktivity vašeho podání.
VOLNĚ VYPRÁVĚNÝ PŘÍBĚH NA DIVOKO
Než se pustíme do příběhu, který je "řízený" vypravěčem, což umožňuje i řízené působení na posluchače, (Hráče - Interaktivní příběhy spadají mezi hry, proto se častěji užívá termínu hráči.) podíváme se na neřízený způsob vyprávění, kde není žádná příprava a skoro vše je dovoleno.- Dohodněte si předem žánr - Bude jím pravděpodobně pohádka, ale i tak by mělo být jasné, z jakého je prostředí. Nejlépe je předem se zeptat, co by kdo chtěl v příběhu mít.
- Nepotlačujte nápady - nápady potlačujeme buď z naučené snahy vyvarovat se nebezpečí či konfliktu (ale v příběhu chceme nebezpečí i konflikty), a nebo máme nápad a snažíme se do tohoto nápadu natlačit ostatní, ale v neřízeném příběhu to nejde. (Ono to nejde plně ani v tom řízeném, ale o tom až někdy příště).Šetřete slůvkem NE, raději nápad přijměte a posuňte dál.
- Pouštějte se do rizika, příběh bude zajímavější.
- Když je scéna nudná, prostě ji zrušte a vraťte se v příběhu trošku zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat