čtvrtek 3. července 2014

Rodičům: Začínáme tedy slovo na úvod

Začínám seriál určený rodičům, ve kterým se chci věnovat interaktivnímu vyprávění. K této sérii článků mne přesvědčila nejen snaha o renesanci vypravěčství, ale především vydání série článků v časopisu Regenerace. Chci zde tedy nasdílet své zkušenosti a myšlenky v šíři, ve které mi to omezený prostor periodik nemohl umožnit.



PŘÍBĚH JAKO DALŠÍ RODINNÉ POUTO

Narodil jsem se jako vypravěč a psaní vlastních příběhů bylo od malička jediným setrvalým koníčkem. S vyprávěním jsem se setkal až později. Nebylo v prostředí mého dětství obvyklé. Nebylo vůbec. Jediná forma příběhů byla knižní. Knihy mi byli čteny, později jsem  je četl sám, či i po krátkou dobu předčítal mladšímu bratrovi.
Teprve v někdy v šestnácti jsem se dostal  interaktivnímu vyprávění. Z určitého hlediska je to něco docela jiného než čtení či psaní příběhu.Vyprávět interaktivní příběh je snadnější, posluchači při něm nejsou pasivní, ale aktivně pomáhají a spolupodílí se. Po určitém zaběhnutí vše běží překvapivě snadno a rychle. Navíc emoční síla takto tvořeného příběhu je osobitější. Jako vypravěč máte přímou vazbu a bezprostředně vnímáte i reakce. To vás snadněji vede a rozvíjí.
Vyprávěl jsem ve svém životě v rámci dvou skupin (studium dvou středních škol a druhé bylo odstartováno studiem vysoké školy a mým působištěm v okolí Brna). A vazba na obě tyto skupiny je i po létech velmi silná. Setkal jsem se i s jinými skupinami a všude viděl tuto hlubokou vazbu. Ta vazba je mnohem větší, než studia a spolužáctví. Když jsem se sám stal rodičem, muselo mne napadnout, že takto silná vazba by mohla vzniknout i v rámci rodiny. Využít ji.


RODOVÉ PŘÍBĚHY

Rodové příběhy jako součást rodového pouta a příslušnosti je jedna ze zapomenutých součástí rodinného života. Rodinné historky, rodové pohádky a vyprávěnky byly kdysi nedílnou součástí života, jako třeba rodinné recepty či zvyklosti na sváteční dny. Tedy něco, o co nás konzum připravil.
Může se zdát nemožné, navázat, ale jako vše na tomto světě, nic není skutečně nemožné. Naopak, je to docela snadné a je mnoho možností jak to udělat. S příběhy je to dokonce tak, že děti sami jsou přímo hladové po příbězích.
Jen si navykly na formu televizní, poslouchanou, či čtenou. Interaktivní vyprávění má jednu výraznou odlišnost a to jejich zapojení. Malé děti se často chtějí do příběhu zapojit i když jim je jen čteno, ale většinou je umlčíme s tím, že příběh měnit v knize nemůžeme. Zastavíme jejich tvůrčí invenci a ony si zvyknout pasivnímu vnímání. A to je v tomto případě zvykem, který je třeba odbourat.


INTERAKTIVNÍ VYPRÁVĚNÍ

Dnes se ještě nepustíme do vyprávění dle principů RPG, ale jen jakýsi nácvik a na  úvod.
První návod bude pro vás jako vypravěče:

  • Buďte průměrní - Nemusíte být dokonalí a tak se o to nesnažte. Užívejte si to, bavte se. Snaha být dokonalí často zhorší vaši snahu.
  • Říkejte co vás napadne - Co se zdá očividné, může být pro jiné geniální. A pak, dítě také prezentuje jen tok svých myšlenek. A z hlediska dítěte není třeba aby byl příběh kdo ví jak promyšlený a komplikovaný, cení se přehlednost, snadná orientace v příběhu.
  • Zbavte se zábran - když budete upřímní a otevření, bude takový i příběh.


ODBOURAT PASIVITU můžete i v rámci čteného příběhu, pokud jej vezmete ne jako pohádku, odškrtnutí rodičovské aktivity, ale jako námět k diskuzi a přemýšlení. Pokud se dítě zapojuje a doplňuje své, nezamítejte to, ale pracujte s tím:

  • AKCEPTUJTE to jako další možnost, která může události změnit a probírejte s dítkem kam by to asi vedlo.
  • NEAKCEPTOVATELNÉ z hlediska příběhu (Spiderman nastrčený do pohádky) ohodnoťte jako zajímavou invenci, která ale není pravděpodobná/ obvyklá/ vhodná. Není dobré kývat a zapojovat úplně vše. V dítěti by mělo vznikat něco jako žánrové rozlišení. Že je více druhů příběhů a v každém z nich je možné jen něco. Stejným způsobem to dítěti i vysvětlete, ale s určitou ochotou přizpůsobit případně žánr jeho požadavkům. Při společném vyprávění je potřeba se shodnout na společném žánru, který vyhovuje všem zapojeným.
Pokud dítko samo neinteraguje, musíte jej k tomu znovu navést. A to otázkami. V rámci každého příběhu se ptejte jak by reagoval on. Opatrně na návodné otázky typu co udělal špatně (vnucujeme hodnocení). Zkuste se ptát zcela neutrálně. 
  • Jak by jsi to udělal ty?
  • Co by měl udělat? (Pokud v příběhu ještě nepadlo rozhodnutí hrdiny.)
Otázkami obnovíte či probudíte snahu přemýšlet a vnášet do příběhu vlastní názory. A to je pro interaktivní vyprávění důležité. 

POMALU A VÝRAZNĚ. Zvláště u menších je třeba mluvit či číst pomalu a mluvit výrazně, Používat emoce i v hlase.

MĚNIT HLAS dle toho, která z figur příběhu zrovna mluví. Pomůže to nejen snadnější orientaci v příběhu, ale i zvýšení atraktivity vašeho podání.


VOLNĚ VYPRÁVĚNÝ PŘÍBĚH NA DIVOKO

Než se pustíme do příběhu, který je "řízený" vypravěčem, což umožňuje i řízené působení na posluchače, (Hráče - Interaktivní příběhy spadají mezi hry, proto se častěji užívá termínu hráči.) podíváme se na neřízený způsob vyprávění, kde není žádná příprava a skoro vše je dovoleno.

  • Dohodněte si předem žánr - Bude jím pravděpodobně pohádka, ale i tak by mělo být jasné, z jakého je prostředí. Nejlépe je předem se zeptat, co by kdo chtěl v příběhu mít.
  • Nepotlačujte nápady - nápady potlačujeme buď z naučené snahy vyvarovat se nebezpečí  či konfliktu (ale v příběhu chceme nebezpečí i konflikty), a nebo máme nápad a snažíme se do tohoto nápadu natlačit ostatní, ale v neřízeném příběhu to nejde. (Ono to nejde plně ani v tom řízeném, ale o tom až někdy příště).Šetřete slůvkem NE, raději nápad přijměte a posuňte dál.
  • Pouštějte se do rizika, příběh bude zajímavější.
  • Když je scéna nudná, prostě ji zrušte a vraťte se v příběhu trošku zpět.


Těchto pár návodových rad, kterak začít byť ještě bez řízeného příběhu je jen pro začátek. Už příště se podíváme  na to, jaké prostředí a žánr zvolit a jak vybudovat základní pozadí pro takové příběhy.



Žádné komentáře:

Okomentovat