Krysí pohádka - Kapitola 1

Tento příběh je mostem mezi mou prvotní tvorbou, inspirovanou hororem a lidskou silou přežít nemožné, a tvorbou ve vlivu Rusalky, která se vyznačuje spíše pohádkově romantickou tváří. Zajímavostí tohoto příběhu je trojitá dějová linie, která se proplétá celým příběhem, aby se nakonec přes zdánlivou neslučitelnost propojila.
Navíc se v tomto příběhu poprvé objevili některá místa a hrdinové z pozdější trilogie Sanatoria podvržených. Užijte si tuto neobvyklou pohádku.

ÚVOD

Dívka se obratně vyšvihla do vysokého okna zšeřelé místnosti a posadila se na chladný parapet. Usedla zády k místnosti, kde se krčili v chladné tmě děti různého věku. Všechny mlčely, žádné se neodvážilo svým slovem přehlušit dívku sedící na okně a hledící skrz barevná, tlustá skla ven. Slyšela jejich tiché vzlyky bolesti i chladem rozechvělé drkotání zubů, ale ta podivná kulisa k jejímu příběhu prostě patřila.

Bez hlesu rozvázala tmavé tkanice kožených bot a vyzula se. Boty pečlivě srovnala vedle sebe a pohnula prsty, aby v nich rozproudila krev. Zády k obecenstvu přetáhla přes hlavu špinavou noční košili, úhledně ji poskládala a položila pod sebe, než se znovu usadila na parapetu gotického okna.

Skrz světlejší sklíčka skládaných oken bylo vidět několik velkých tmavých ptáků. Sedávali tam, tisknouce se k sobě v mrazu i dešti a nijak je neplašila dívka, jež seděla jen několik palců od nich. Nebyla první, už před ní zde sedávalo mnoho jiných vypravěčů, lhářů a bláznů, kteří svůj žal ale třeba i naději předávali ostatním.

Dospívající dívka s vlasy v tenkých copáncích zde však byla poprvé. Když přišla k prázdnému místu u okna, polehávající krysí děti se pozvedly a trochu překvapeně pozorovaly tvář poznamenanou mapou pih, akné a rudých skvrn ruměnce rozpitých okolo uší, jak přemáhala trému. Aby vylezla nahoru na okno, kde byla všem na očích, musela přemoci svůj strah. Tam nahoře od ní právem budou očekávat vyprávění, jež jim snad dá na chvíli zapomenout na strach i hrůzu okolo.

Olízla si bledé rty, jež najednou oschly, a pohlédla na odraz tmavě modrých očí v nejbližším sklíčku. Ve slabém světle místnosti byl její obraz více představou než skutečným viditelným tvarem.

Slyšela, že pláč polevil. Ztichl, přehlušen zvědavostí. Seděla na kamenném parapetu jen v bílých kalhotkách a v lopatkách cítila zvědavé pohledy. Vnímala dech očekávání na citlivé kůži zad, až jí kořínky spletených vlasů na temeni svázaných do ohonu přejel mráz.

Odhodila nejdelší copánky z očí a sevřela ruce v pěst. Pomalu a hluboce se nadechla, setřásla trému z ramen, nechala daleko za sebou krev a slzy ve tvářích čekajících dětí a začala vyprávět.

Kapitola I.- Pošpinění

Arkádie, kouzelná země vil a skřítků. Na jejím kraji, v zemi rudých západů, se stínem vysokých stromů prodíralo černé zvíře mohutných boků a velké síly. Spleť větvoví se lámala s hlasitým nářkem o jeho šíji a černá zem propletená sítí kořenů naříkala při každém kroku.

Tehdy ještě nikdo nevěděl, proč přichází, ani neznal jeho cíl. A to už jen necelá míle ležela mezi ním a nejkrásnějším z míst v kraji rudých soumraků, stříbrným vodopádem.

Černý hřbet se mihl údolím a masivní hruď ve svém běhu přerazila starý kmen mrtvého stromu. Vzduchem zavířily dřevěné štěpiny a z  nozder se vyvalil oblak par. Už jen poslední stovka sáhů dělila toho tvora od stříbrných vodopádů.

“Stůj!” vykřikly stromy, ale jejich zkřížené větve jej nezastavily. Jako stín se mihl mezi kmeny a vyskočil z porostu do paprsků zapadajícího slunce. Vodní tříšť se rozlétla okolo, zahalila jej a zabarvila se do ruda.

“Přišel jsem, jak bylo smluveno!!”

Vyděšené víly stojící na vodní hladině se strachem vzhlédly. Nechápaly jeho slova, dnes ho viděly poprvé.

Královna vil umlčela gestem šepot svých dcer a pohlédla na černého jednorožce. Kdysi to bylo nádherné zvířete se srstí černější než noc, hrdým vzhledem a nezkrotnou povahou. Než jej chytil Lovec. Pak mu srst zhrubla, zmizel lesk a kůže barvy antracitu zšedla v temnotu noci.

Pohlédla do jeho rudých očí. Jejich chlad jí přejel po polonahém těle jako smrt.

“Přišel jsem si pro svou odměnu!!”

Bledá královna kývla. Po celé dlouhé roky doufala, že nikdy nepřijde. Že ztratí její stopu a nikdy nenalezne tajný kraj stříbrných vodopádů. Ale mýlila se.

“Proč přišel, matičko? Co je to za tvora?” shlukly se vyděšené víly okolo královny, hledíce se strachem k černé postavě hřebce v rudé záři zapadajícího slunce.

“Jen nás představ! Jen pověz, co bylo slíbeno!”

“Je to Glag. Před dvěma sty lety mi ukázal cestu z Temného lesa. To je les věčné noci, ležící na sever odsud. Les, kam se skrylo vše zlé před vládci Arkádie. Neměla jsem čím zaplatit a v lese temnot dík nic neznamená, ceny tam jsou vysoké. Ale Glag tehdy nepospíchal. Slíbil, že počká dvě stě let a pak sám přijde. Jeho odměnou, již si určil, je….”

“Je drahokam, jenž jako poslední přibyl k pokladu královny víl.”

“Tak mu jej dejme, nemá až takovou cenu.” Usmála se jedna z víl a se strachem pohlédla na Glaga. Z jemných vlasů vypletla třpytivý diadém a natáhla dlaň ke královně.

“Nepřišel jsem pro kámen, ale pro drahokam.”

Překvapená víla přivřela dlaň a královna ji přivinula k sobě.

“Přišel … pro nejmladší z vás. Pro vaši sestru, vílu Ól”

Královna víl odvrátila tvář plnou slz k hučícímu vodopádu. Glag se vracel jen v jejích nejhorších snech a vždy doufala, že onen slib byl jen dávnou noční můrou. Že nebyl skutečností.

Rudá zář pohasla v posledních paprscích slunce a ptáci ztichli. Vyděšené vílí dcerky se shlukly okolo královny a i na jejich bledých tvářích se leskly kapičky slz.

“Ach, naše královno, matičko, neprozraď naši sestřičku.”

Černý Glag udeřil kopyty do země a ta se otřásla.

“Já čekám!!”

Drobné paže víl objaly královnu a tichý šepot jemných hlásků zaševelil.

“Ach, královno, matičko, neprozraď malou sestřičku temnému tvoru.”

Glag vstoupil do padající tříště křišťálových vod a ta se zakalila krví.

“Ještě čekám, víly.”

Drobná těla se chvěla strachem a nešťastný vzlyk stoupal ke světlu hvězd.

“Ach, královno, matičko, přej štěstí poslední z nás.”

“Temnému lesu se platí, víly. vaše královna to ví. A tak vina padá na váš pláč. Na každou z vás, a tak již plakat nepřestanete!”

Vypustil z nozder oblak par a pak zarazil mohutný roh do kamenné stěny vodopádu. Přední kopyta se zapřela o dno a neskutečnou silou mohutného černého těla rozpáral skálu jak lovec břicho své oběti. Křišťálový proud vodopádu naposledy zavířil v žalostném pláči a pak ustal docela. Místo něj se z pukliny vyvalilo bahno a špína.

Zpěv vod navěky utichl a koryto řeky se rychle zanášelo tmavým jílem a rudým kalem.

Tráva usychala, rostliny vadly. Byl to konec krásy stříbrného vodopádu.

Uprostřed umírající krajiny stál tiše Glag a zrakem bez citu obhlížel své dílo. Pak tiše kývl a pohlédl na královnu.

“Je zaplaceno. Já vím, že víla Ól dnes z rána odešla, vím i, kde ji hledat. Byl to dobrý obchod, královno, a já jsem se svou odměnou spokojen. Děkuji ti.”

Sklonil svou temnou hlavu ke krvavému proudu a otočil se k odchodu.

“Chtěla bych se s Ól rozloučit…” zašeptala jedna z víl v pláči.

Glag otočil nazpět svůj temný pohled a souhlasně kývl.

“Můžete ji navštívit v Temném lese!”

-

Dívka ustala ve vyprávění a s hlavou opřenou o chladnou stěnu zabloudila v myšlenkách zpátky domů. I její příběh začal podobně.

Po tváři jí stekla slza a s povzdechem se opřela o stěnu. Za oknem pršelo, slyšela kapky dopadající na sklo a tmavé ptáky tisknoucí se k sobě jen pár centimetrů od ní.

Zrakem pronikla daleko za stěny a čas. Zpátky domů k jinému dešti v jiný den.

-

Skončila škola a ona, tehdy ještě naivní děvče, měla jít domů. Ale schválně si tenkrát nechala ujet autobus, aby mohla navštívit ten dům. Před pár dny jí ho ukázaly spolužačky. Oprýskaný dům ve staré zástavbě, již dlouho obývaný partou sqoterů.

Středeční odpoledne se moc nevydařilo. Přeběhla deštěm ulici s aktovkou nad hlavou a přitiskla se k oprýskané omítce. Projíždějící auta rozstřikovala kaluže na krajnici a zanechávala za sebou rozvířenou hladinu a kouř spáleného benzínu. Rozhlédla se okolo po šedivých stěnách a pak vklouzla do tmavého průchodu domu.

Špinavé chodby a čpavý smrad ji udeřil do nosu, ale pro ni měl erotickou příchuť nepoznaného. Vyběhla po napůl rozbitých schodech a koutkem oka sledovala barevné kresby a nápisy po stěnách. Nové překrývaly starší, vulgární slova, jež by nikdy nevyslovila. Zakázaná, zde bylo napsaná obrovskými písmeny, zářící svou barevností a tvarem.

Vydala se po schodech dál. Zastavila se až ve třetím patře. Opřena o omlácené zábradlí pozorovala kresbu přes celou stěnu. Silně vyvinutou dívku s jakýmsi obrovským tvorem mezi stehny. Napůl vlk, kůň a člověk s obrovským pyjem.

Dlouho pozorovala kresbu agresivních barev uhranuta tou erotičností i překvapivou dokonalostí díla v tak oprýskaném prostředí. Přímo cítila živočišný pach toho mohutného tvora, žhavý dech i násilné sevření a omámením se jí točila hlava.

“Líbí se ti to?”

Srdce jí leknutím poskočilo v hrudi a vyděšeně se ohlédla. V pootevřených dveřích černé barvy stál polonahý kluk v  džínách. Ruce od barvy, krátké vlasy na skráních rudé byly jinak tmavé jak noc.

Kývla a on se usmál.

“To mi ještě moc lidí neřeklo, díky. Jestli chceš, mám tu i nějaké další,” pustil dveře a ty se pomalu otevřely. Tehdy chtěla odmítnout, ale nedokázala to. Kam až dohlédla, byly všechny stěny pokryté malbou děsivě tmavého a přesto lehce pohádkového lesa. Nikde neviděla žádný nábytek. Dřevěná podlaha, na stropě jen holé zářivky zakryté modrým hadrem, splývajícím jako pavučina do prázdného prostoru.

Bezmyšlenkovitě postoupila dopředu a on ustoupil ze dveří, aby mohla projít. Hrubě načrtnutý les tmavých barev skrýval mnoho tvorů, z nichž se daly vytušit sotva siluety a někdy i slabá zář očí v temnotě. To vše osvětleno zelenavým přísvitem obřích trsů hub vyrostlých z poškozených gigantických kmenů.

“To je Temný les. Stojí na úplném kraji země vil a vše v něm je temné a zlé… Tudy.”

Prošel do jednoho z vedlejších pokojů. S přemáháním odtrhla zrak od stěny a nahlédla do trochu malé podkrovní místnosti.

Déšť klepal do obrovského střešního okna v přívalech vody a tříštil denní světlo po místnosti ve zmatených odrazech. Místnost bez nábytku byla světlejší oproti chodbě, na stěně přilepený obrovský karton s rozkresleným obrazem, podél stěny plechovky barev, štětce a hadry. Cítila terpentýn, oleje, zatuchlý pach papíru smísený s mnoha dalšími, jí neznámými pachy. Hoch se přehraboval v deskách u stěny.

“Mně říkají Glag. A tobě?”

“Moly,” položila školní brašnu ke stěně. Pohlédla na malý stůl a dřevěnou židli od barev stojící vedle ní a pak jí zrak zabloudil zpět do chodby. Ze světlého pokoje vypadal les mnohem skutečněji, utopen v temnotě. Zdálo se jí, že se dokonce i jeden ze stínů pohnul a pohlédl na ni.

Srdce jí zběsile poskočilo leknutím a rychle se otočila zpět k chlapci. Snažila se potlačit strach, ale ten letmý pohyb jí pořád zůstával před očima.

Hoch položil rozměrné desky doprostřed místnosti a rozvázal tkanice.

“To je asi tak nejlepší, co jsem namaloval.”

Dívka pohlédla na chlapce a usmála se. Líbil se jí, i když jej znala jen chvíli. Podřepla vedle desek, na první kresbě byla nekonečně rozměrná stavba s gotickými okny. Temné nebe a houfy krkavců poletující okolo věží.

Přesunula list vedle a otočila se po chlapci. Seděl na kraji stolu a pozoroval ji. Jeho černé oči hleděly k ní, ta myšlenka jí roztřásla ruce a vehnala krev do tváře.

Zmateně se usmála a rychle se otočila zpět k obrazům. Přesto cítila v zádech jeho upřený pohled.

Na druhém obrazu byla nakreslená dívka ležící na zaprášených prknech dřevěné podlahy.

S neovladatelnou vášní ve tváři, s prsty hluboko v klíně nevnímala okolí. A tak nevěděla o děvčátku nad ní. Poloprůhledný přízrak hladící ji po ňadrech, s tváří poznamenanou slzami. Vítr si pohrával s vlasy i sukní průzračného děvčátka, přestože záclona nočního okna za ní byla nehybná. Silná erotičnost scény z obrazu vyzařovala s podivně násilnou silou.

Dívka ucítila chlad provlhlých kalhotek a trochu ovládla touhu, jež jí svírala celé tělo.

“Já už budu muset….” zašeptala a rychle prolistovala zbylé obrázky. Temní tvorové, vampíři a vlkodlaci. A ve většině stejná touha i erotický náboj. Její touha se stupňovala v bolest, až musela zatnout zuby. Chvěla se jí kolena, ale doufala, že si toho nevšimne.

Na posledním obrazu byl sám Glag. Stejně svalnaté lesklé tělo, jen v očích šílenství, vlasy hrubé jak hříva splývající po páteři a na čele temný vinutý roh. Opřen o strom, s rukama od krve stál rozkročen v temném lese. Nahý.

Dívka se zoufale odvrátila a rychle uzavřela desky.

“Líbí se ti to alespoň trochu?” Promluvil do ticha hoch. Než s úsměvem kývla, několikrát se hluboce nadechla, aby zklidnila bušení srdce.

“Je to hezký. Ale už budu muset vážně jít.”

Doprovodil ji ke dveřím a podal brašnu. “Ale slib mi, že zase přijdeš. Jsi hezká a já… chtěl bych tě nakreslit.”

Jen rychle kývla a rozeběhla se po schodech dolů. Jak zaslechla zavírání dveří, zastavila se přitisknutá ke stěně. Pustila brašnu a dala průchod své vášni. Vybavila si malbu rozkročeného hocha. A pak další a další obrazy Glaga, od posledního k prvnímu.

-

Kolem bylo ticho, většina dětí už usnula a zbylé se v chladné místnosti tiskly k sobě. Dívka sedící na okně v noční tmě poslouchala déšť za masivními skly okna. Obrovské kapky stékající po hladké ploše, stejně jak slzy po její tváři. Prvním obrazem v deskách byl tento chrám. Gotické vězení zoufalství a temnot. Zkusila otřít slzy hřbetem ruky, ale jen rozmazala mastnou špínu na tváři ve šmouhy. Hrubá mastnota byla všude a nedalo se jí nijak zbavit.

Podvědomě otřela lemem špinavé košile vlhkost z klína a pak seskočila na zem. Sebrala boty i košili a skoro nahá opatrně prošla místností, aby nikoho nevzbudila. Noční chlad pronikající z chodeb byl již znatelný. Nesl v sobě těžký zápach okolních chodeb, mrtvolný těžký puch neznáma a temnoty. Žádné z dětí nikdy nedošlo daleko do tmy, v níž sídlili ONI, nikdy nespatření obyvatelé, o nichž se jen v tichu šeptalo. V tom těžkém puchu tiché chodby přesněji rozeznala nakyslý zápach v místnosti. Moč a pot děcek, vydýchaný vzduch. Sladký zápach nevinnosti.

Děvčátko na kraji pozvedlo hlavu a posunulo se stranou, aby vedle ní vzniklo volné místo. Dívka pohlédla do tmy chodby a pak s úsměvem odmítavě zakroutila hlavou. Obratně vyšplhala do úzké šachty vedle dveří, aniž se ohlédla.

Chrám jí nezaručil, že bude žít dostatečně dlouho, aby dovyprávěla svůj příběh.

Dívka ani neznala nic, co by ji zde drželo. Nebála se zemřít, a možná si to i přála. Přesto všichni vypravěči, jež usedli na okně příběhů, svůj příběh dovyprávěli do konce. Pro každého z vypravěčů se stal jeho příběh životem, který nemohl skončit dříve, než vyprávěný osud. Životem, který nikdy netrval déle, než vyprávěný příběh.

(Pokračování zde)